Kam (ne)patří kamarád?

Asi na začátku července jsem po dlouhé době vyrazila se starou kamarádkou na kafe. Po určité době přišla řada na téma milostný život. Dobře. Jsme holky, na tohle téma došlo ještě dřív než jsem si stačila objednat pořádný americano a medovník.

"Haha. Je to slaďouš." rozplývala se, když mi ukazovala fotku kluka ve snapbacku se slunečníma brýlema a drsňáckou pózou. 

"Uh. Jo, pěkný. A vy spolu teď jste?"

"Néé. Prosimtě. Jsme jen kamarádi." zasmála se.

"Aha."

"Kamarádi s výhodama." dodala a mrkla na mě. 

Ale ne. V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. A před tím jí vzít hlavu a praštit s ní o stůl. Pak odejít. Přinejmenším profackovat. Kamarádi s výhodama. Aha. Prásk ho. Vzpamatuj se.

"Jo takhle." pokývala jsem hlavou nedbaje mých dost barvitých představ.  "Hele a to ti to vyhovuje? Chci říct, neni to trošku na hlavu?" neodpustila jsem si otázku. 

"Ale no tak. Děláš jako bys nikdy takovýho kamaráda neměla. Je to super."

Přemýšlela jsem, zda-li mám spustit kulomet slov a argumentů nebo nad tím mávnout rukou a nekazit si to posezení. Ono by to stejně nemělo moc velký smysl a akorát bych byla za tu špatnou, nechápající a absolutně out.

Po zbytek poledne jsem poslouchala její básnění o tom nejúžasnějším kamarádovi a utvrzovala se ve svém přesvědčení, že až ta z toho vystřízliví, bude mít pořádnou kocovinu.

Nemusela jsem dlouho čekat. Včera večer mi přišla zpráva, jestli mám čas, že si potřebuje promluvit.

"Ahoj, je všechno v pohodě? Co se děje?" začala jsem a dala si záležet na dramatičnosti. 

"Ahoj PJ. Promiň že tě rušim. Já jen. Nemám s kym mluvit a vážně teď nevím co dělat." brečela.

"V pohodě. Co se stalo?" 

"Pamatuješ si na Jirku?" 

"To je ten tvůj kamarád?"

"Jo. Tak ten má holku!" zařvala to do telefonu že jsem se skoro lekla. Ač možná to není reakce, která se od kamarádky očekává, měla jsem z toho radost. Ačkoli by to bylo značně netaktní a vůbec bych jí s tim nepomohla, měla jsem takovou chuť říct tu krásnou proslulou větu "Já ti to říkala." Ale ne. Jistý smysl pro empatii bych prý mít měla.

"Cože? To si děláš srandu!"

"Ne." brečela

"Ten zmetek. To neřeš, evidentně je to dosebezahleděnej blb. A takovýho ty si nezasloužíš. Naopak. Děkuj tomu, že si to u tebe takhle pohnojil hned na začátku a ty už s ním nemusíš ztrácet čas, který můžeš věnovat ostatním." 

Jojo. Kamarádi s výhodama. Strašnej trend. Jenomže něco takovýho může fungovat snad jenom v televizi (a nebo u LadyVanilky). 

Víte, možná jsem maličko staromódní, ale snad vím, jestli toho kluka chci jako kamaráda, přítele a nebo známost na jednu noc, ale v tom případě ať to zůstane u čísla jedna nebo jeden bude jednou fakt zklamanej. 

Je to nesmysl.

Padlý na hlavu.

A příště až mi někdo bude vykládat o kamarádovi s výhodama, tak mu tu hlavu o stůl omlátím. Už vážně. 

(Dovolím si malilinkatou odbočku od tématu. Pod tímhle článkem je jeden placený článek. Řekněme reklama. Neříkám, abyste ji nečetli, samozřejmě můžete, ale klidně ho úplně přeskočte. Nepotřebuje čtenost, ale PJ za něj dostane odměnu a bude si moc nakupovat dokud zase nezačne žebrat o další penízky. Nejsem svatá, doufám, že mi to prominete. A  že vám nebude vadit, že za týden bude ještě jeden, ale ihned ho zaplácnu dalším ze své dílny, takže jako by nebyl. Díky moc.)

(A když už tak hezky píšu věci mimo téma, nebudu tady o víkendu, což mi je jasné, vás nezajímá, ale kdo by chtěl vidět, jak si PJ uřízne ostudu při debatování s blogerkama o "letních láskách" - řekněme že mám občas kontroverzní názory- koukněte se v sobotu na krásnou. Bude tam naše talkshow. A jelikož to bylo úplně první natáčení, buďte trpěliví. U sto šedesátého čtvrtého se nám to možná povede líp.)

Odraz v mikrovlnce

Máme tu další ráno, kdy mě ze spánku probouzí bušení kapek do parapetu. Je to svým způsobem romantické. V každé kapce je ukryt kousek podzimu. Kousek nových začátků.

Vrávoravým krokem se plížím do kuchyně a zapínám varnou konvici. Zatímco se voda postupně ohřívá sypu do hrníčku černý čaj.  S prázdným výrazem si vysednu na kuchyňskou linku a koukám na svůj odraz v mikrovlnce. Podzim. Vzpomínám si živě na to, jak jsem loni byla s nervama bez sebe. Bála jsem se. Šla jsem na novou školu a sakra lidi to je velká událost! Obzvláště, když na té předtím to nevyšlo. Ano, je skvělé odejít někam, kde nikdo nezná vaše jméno, ale taky je neuvěřitelné, jak se rychle rozhodne o tom, na jaké pozici v žebříčku skončíte.

Když jsem nastupovala na gympl, nemusela jsem dělat téměř nic jen jsem se bavila s nesprávnými lidmi a najednou jsem si uvědomila, že nejsem tím, kým chci být. Tedy, byla jsem svá, ale nebyla jsem brána tak, jak jsem chtěla. Polovinu prvního roku jsem byla holka s dobrým prospěchem a ucházejícími znalostmi. Měla jsem ráda, věci, co nebyly cool, ale zato jsem to myslela upřímně. Měla jsem vysoké ambice a chtěla jsem všem dokázat, že to zvládnu. Že jsem lepší než oni. Ale to se nenosilo. "Ty chceš tohleto a tohle.. hahaha prosimtě ty? Hahaha" Tak jsem se rozhodla bojovat. Ne Tenkrát jsem si myslela, že bojuji, ale teď vím, že jsem ze sebe dobrovolně udělala poraženého. Nechala jsem lidi co mě "táhli ke dnu" a chodila od jednoho ke druhému a dělala si kamarády. Přizpůsobovala se a vytvořila si své druhé já. Udělala jsem ze sebe něco, kým jsem si myslela, že chci být a že jsem. Nakonec jsem jednoho dne vcházela do třídy a krom pár výjimek, které se mi skutečně příčili, jsem byla velká kámoška s každým. Jenže ono to asi nebylo moc veliké přátelství, jak jsem si tenkrát namlouvala. Ale to je jedno. Měla jsem ze sebe dobrý pocit. Spousta přátel a pár nepřátel, kteří mi dokazovali, že jsem přece dobrá, když jim stojím tolik námahy za to mě hejtovat, no ne?

Následovaly další dva roky, kdy jsem byla "šťastná", ale věřte mi, já teď potkat své já z té doby, tak tu holku zavřu do sklepa. Byla jsem povrchní, hrála si na namyšlenou, hloupou, naivní, růžovou blondýnku,co plánuje různé "pomsty" a na všechno má "plán".Vážně bych si za to nejraději dala pěstí. Byla jsem herečka, co se vžila do role tak dokonale, že se jí odmítala pustit.

Pak přišel podzim. Já šla do kvarty. A všechno to začalo jít do háje. Celá to role mi přerostla přes hlavu a já nebyla dost silná na to, ji zarazit. S "kamarádama" to šlo z nuly na sto a ze sta na minus tři sta. Na školu jsem kašlala. Pár nových profesorek si mne určilo jako terč. Konkrétně němčinářka, bioložka, chemikářka a věčně usměvavá profesorka na občanskou výchovu, která i když mi nadávala neustále se usmívala svým srdečným úšklebkem. A najdnou, jako bych se vrátila zase na začátek. A možná ještě o něco níž. Přišla jsem do školy hrála, že je všechno ok. Začala jsem pít kafe, které jsem do té doby nemohla ani cítit, ale potřebovala jsem něco, co by mi uměle vytvořila dobrou náladu a zároveň, abych se měla na co těšit. Konkrétně na to, že až půjdu ze školy čekat na autobus, stavím se pro latté a cookie s sebou. Pak jsem přišla domů, sedla si na linku, jako právě sedím, koukala jsem se do mikrovlnky, tváří v tvář sama sobě, povolila to napětí a dovolila si brečet. Občas jsem tam jen seděla a přemýšlela dokud někdo nepřišel domů. A někdy jsem si pro změnu začala jak magor zpívat Bad day od Davida Powtera a představovala si, že to zpívám lidem, kteří jsou na tom špatně a já jím říkám, že to znám, že byly doby, kdy mi bylo taky špatně jako jim, ale že se to dá zvládnout. Muselo to vypadat neuvěřitelně komicky. Jen si představte ubrečenou holku jak strašně dojemně zpívá před mikrovlnkou karaoke.
Rozhodla jsem se tedy, že přejdu na jinou školu. Do prváku nastoupím jinde.

Ačkoli se ponorková situace u nás ve škole mnohonásobně zlepšila s příchodem jara. A konec školního roku už jsem strávila jako skutečná já s pár dobrými přáteli nad několika sladkými koktejly. (Když něco začíná) A i když jsem začala váhat, jestli dělám dobře, že utíkám odtamtud, (bye summer) v září jsem absolvovala snad tu nejdelší cestu do školy při níž jsem si vymyslela novou roli. Hodnou holku, která by nikomu neublížila. Hodnou holku, která nemá s nikým problémy. Hodnou, chytrou holku, která je nevinnost sama. Přišla jsem do třídy plné nových tváří, sedla si na první prázdnou židli a usmívala se tím nejfalešnějším úsměvem, který mi ale kupodivu všichni sežrali.
Takhle role mi vydržela do té doby než jsem se začala uvolňovat v přítomnosti nové skutečné kamarádky. A pak to prasklo úplně, když jsem byla na stáži v Irsku a nehlídala se vůbec. "PJ, já tě snad vůbec neznám." blekotal mírně přiopilý spolužák a smál se.

Jsem tedy již snad možná sama sebou. Doufám. Nevsadila bych na to všechny úspory, ale doufám, že tomu tak je. A vychází mi to.

Zní to jako klišé. Jako každý druhý příběh z nějakého filmu pro puberťáky, ale tenhle příběh se mi vůbec nelíbí a každé slovo a písmeno, které píšu mi vázne v krku jako obří knedlík. Ani rok po tom, co jsem z toho všeho vypadla jsem nebyla schopná si to přiznat. A pořád to neni nic extra. Nikdy jsem to vlastně nikomu neřekla celé. Vybírala jsem jen kousky, které až tak neničí moje ego. Píšu to, protože nad tím teď dost uvažuju a hlavně protože vím, že nejsem sama, která to kdy řešila. Proto pokud tohle čte někdo, kdo jde od září na novou školu nebo se v něčem z toho najdete, neříkám, že vím, co máš dělat, ale můžeš díky tomu zjistit, co nedělat. 
Já si zatím dopiju svůj studený černý čaj.

A v korunce z květů loučit se s létem

Dalo by se to považovat za lásku na první pohled, které nebylo přáno. A tak jsem musela zvednout svůj líný zadek a začít něco dělat.

Jakmile se na lookbooku začaly objevovat květinové korunky, cítila jsem to, věděla jsem, že my si budeme rozumět. Že teprve až má hlava bude připomínat květinový truhlík, budu spokojená.
Co vám budu povídat zlétala jsem všechny možné Claires, H&Mka, Topshopy, a další a další obchody, kde bych mohla na něco takového narazit. Narazila, ale spokojená jsem byla na pouhých 70% a to ještě, protože jsem byla omámená nákupním adrenalinem a velkým množstvím latté.  Oni tam kytičky byly. Ale takový prťavý.

Chvíli jsem mlčky seděla a pohrávala si s tou korunkou. "Sakra PJ! Co za blázna ty jsi!" Vždyť to bylo jasný. Na takovou korunku stačí prachobyčejný umělý kytky. Jako bych nikdy nepletla takový ty věnečky z pampelišek! Od mé vysněné květinové korunky mě dělila pouze má lenost dojít do květinářství.
Proto pokud i vy se mnou sdílíte ten nápad rozkvetlé hlavy a už se vidíte jako Lana Del Rey v klipu Born To Die s tím rozdílem, že si pustíte spíš Summer Time Sadness, mám pro vás návod, jak si vytvořit vaší květinovou chloubu přesně tak, jak si to představujete.

Rozbalit

To byly tenkrát v módě tanky

Neznámí Bulhaři se omluvili za okupaci tím, že v Sofii přebarvili památník sovětské armády na růžovo a připsali česky s bulharským překladem "Bulharsko se omlouvá" Více plus zdroj fotografie zde.

Bylo tomu asi tak v noci ze včerejška na dnešek a hlavně dneska před pětačtyřiceti lety. Kdy se vyšší páni rozhodli, že se v tehdejším Československu musí nudit. Ono když se někdy od prosince 65 uvolní režim a celková atmosféra v zemi, to by lidi mohly začít napadat takový blbosti, jako je svoboda a takový sprostý slovo, jako proces demokratizace...
A žádný takový, že se Němci radujou z toho, jak by se mohlo Československo vyvinout do státu, který by byl mostem mezi Západem a Východem.
Holt musel Sovětský svaz něco udělat, aby jsme tu měli veselo. No ne? Pořádnej tlak na ty velký-malý pány na Československejch židlích. A co nejlíp ukáže malému českému človíčku sílu východu než pořádnej tank, který již svým zjevem bude burcovat lidi, aby se podrobily Sovětskému svazu. No řekněte, kdo by se postavil před takové monstrum a neuhnul by mu z cesty?

Z Pražského jara (jak tomu období před vpádem vojsk rádi říkali na západě) nám odepřeli léto a nastolili nám krutou a celkem dlouhou zimu. A ještě tomu říkali Normalizace.

A tak, když v jiných zemí prorokovali "Mír a lásku." V Čechách a na Slovensku předseda vlády pan Černík oznamuje, že je země okupována ačkoli sám ještě před hodinou tvrdil, že je to volovina.
Karel  Kryl, jeden z nejznámějších symbolů odporu proti okupaci, zvedá oči od táboráku na oblohu, kde vidí skupinku válečných letadel, správně mu dochází, že to náhoda zrovna nebude.
Zmatené obyvatelstvo se uprostřed noci sesedlo kolem rádií a rozhlasových přijímačů a s nastraženými uši poslouchají, co se to vlastně děje. Čekají.

Ráno není modřejší večera. Tenkrát aspoň nebylo. Na odpor ze strany lidí proti okupaci se reaguje střelbou. A tak se nám naše malá zemička zmenšila ještě více do maličkatého vězení.
Na západě oznamují, jak chudáci Čechoslováci trpí a v hloubi duše se radují, že teď všichni uvidí, jak měli pravdu, že jsou Rusové ti zlí, ne oni.

Nechci tu z toho dělat hodinu dějepisu. Obzvláště ne ve svých letech, když jsem se vlastně narodila až po sametové revoluci. Takže o tomhle můžu vědět absolutní ... nic.

Pojďme zhodnotit situaci po těch 45 letech. Kdy se sice ne tak hrdě honosíme s tím, že Česko už patří Čechům stejně tak jako Slovensko Slovákům. Nevím, jak u našich bratrů, ale pojďte se projít po Praze. Vezmeme to centrem kolem těch luxusních bytů u kampy a zakončeme to třeba nákupem v Pařížské. Nenene. Tam se nedomluvíte ani tak Česky jako spíše Rusky. Průměrný Čech si za svůj život nemůže dovolit takový luxus, jako většina Rusů u nás. Učíte se německy, anglicky, španělsky,.. to je dobře, ale jestli chceš v budoucnu pracovat v Čechách pro nějakou firmu tak jinak než s Ruštinou to nedáš.

Nechci, aby mě někdo špatně chápal. Nejsem nějakej anti-buhví co. Mám spoustu přátel Ruské příslušnosti, ale co mi vadí je právě ten zmíněný fakt.

Českým společnostem vládne Ruská ruka, a čecháčci se honí za ideálem Amerického snu. Co jsme to za národ? 

Jak upéct cookies a neotrávit se

Což takhle dát si Cookies?

Když už všichni nosíte ty americké vlajky a v budoucnosti určitě všichni budete bydlet v New Yorku nebo Kalifornii, proč si neupéci teda i ty správné americké sušenky. Totiž pardon! Cookies.

Teď vážně. Já tyhle sušenky zbožňuju. Vždycky jsem běhala do Marks and Spencera , abych měla alespoň jedno balení doma. A ona taková snídaně nebo svačina v podobě těchto sušenek a mléka není vůbec k zahození. No jo, jenže kolik dá člověk za to, když neustále tyhle sušenky nakupuje v ne zrovna nejlevnějším obchodě. Myslím, že to už se vyplatí investovat do toho svůj čas a udělat si vlastní.

Takže obléknout a honem na nákup. V nákupním vozíku vám nesmí chybět:

• 500g hladké mouky
• 1 lžička prášku do pečiva
• 1 lžička mořské soli

• 280g másla
• 500g cukru pokud možno třtinového, ale bude stačit i klasický bílý
• 2 vejce
• Vanilkový cukr
• Dvě balení hořkosladké čokolády na vaření
• a pokud vám nevadí, tak ještě 150g pekanových ořechů

(Já jsem toho dělala hodně, takže pokud to chcete mít jen pro sebe nebo na jedno ráno k snídani pro pár lidí bude stačit poloviční porce od všeho, jenom na té čokoládě bych nešetřila, na té šetří pouze velicí výrobci, ale my se přece ošidit nechceme ne?)

Pokud všechny tyto ingredience již máte vyložené na kuchyňském pultu, můžeme se začít s pečením.

Nejprve si připravte ořechy a čokoládu. Všechno to nakrájejte na malé kostičky.

V nějaké velké mísy pořádně promíchejte máslo s vanilkovým a klasickým cukrem. Tohle je ta nejtěžší část, možná vám dobrým pomocníkem bude i ruční mixér. Musí z toho vzniknout jemný krém. Do kterého pak přidejte vejce a opět to celé promixujte. A aby toho nebylo málo přisypte tam ještě do toho všeho mouku, sodu, prášek do pečiva a sůl. To celé smíchejte, ať se to spolu propojí.

Zatím si můžete dát předehřát  troubu alespoň tak nějak na 180°C

Teď již máte připravené těsto, ze kterého budou sušenky, ale ještě tam chybí jedna a dle mého i ta nejdůležitější ingredience, kterou je čokoláda s ořechy. Tu už ručně vpracujte do těsta.

Pak už jen na pečící papír můžeš klást malinkaté kopečky těsta mezi kterými dělej trochu větší rozestupy. Nezapomínej, že se to v troubě ještě zvětší spíše do stran. Přiznám se, já když jsem dělala první „várku“ sušenek dopadlo to tím stylem, že jsem si u tohoto kroku hrála na umělkyni. Těsto jsem si vytvarovala do úhledných tvarů sušenek, na které jsem zvyklá z Marks and Spenceru a dopadlo to tak že jsem na pekáči měla jednu velikou placku. Tu jsem pak sice natrhala a když jsem to podávala, tvářila se, že se jedná o umělecký záměr, ale myslím, že bude lepší když se tomu vy vyvarujete

Jo, tak přesně takhle to vypadat nemá. Doporučuju dát na plech tak 1/3 toho co vidíte na této fotografii.

.

Takže v troubě už pak péci na 200°C do světle zlata. A si tak 18 minut. Pak je ještě nechte chvíli vychladnout, protože se rádi lámají, ale už si můžete začít pochutnávat.

Takže dobrou chuť a pojďte nabírat kalorie. Léto už je stejně u konce a s atletickou postavou se budeš chlubit zase až za rok. 

Já vykopu díru a ty ho tam hodíš, jo?

Slunce už pomalu ubírá na své intenzitě a slabý vánek dovoluje již alespoň trošičku dýchat. Aneb nastává čas pro mne v roli pejskaře vyvenčit svého čtyřnohého zlaťáka.

V hlavě se mi rodí, jako všem ostatním veledůležité myšlenky týkající se toho, jak vyřešit politickou a finanční krizi, jak nastolit světový mír a podobně. Když najednou mé hloubání přeruší útržek konverzace tří hrajících si malých dětí tak ve věku 6-8 let. "Já vykopu díru a ty ho tam hodíš, jo?" říkala holčička, která ze všech dětí vypadala nejstarší, chlapečkovi. "Dobže." zazněla odpověď načež začala holčička zuřivě kopat díru do země, pak se narovnala, podala chlapečkovi lopatku, ten na ni nabral malé mrtvé ptáče a pomalu jej přenesl k díře, kde ho vyklopil. "A já ho teď zasypu."
Přes vážnost celé situace jsem se neubránila smíchu.
"Pojďte teď tam, tam jsem viděl hodně mrtvolek." řekl třetí chlapeček, který doteď celý pohřeb pouze mlčky pozoroval, a ukazoval na cestu po které jsem přišla. Raději jsem zmizela. Přeci jen. S malými dětmi si není radno zahrávat. Neučili nás snad tomu již Příšerky s.r.o. nebo Adams Family?

A pak že dnešní děti sedí u počítačů a neumí si hrát.

Půlprdeláč.

Být za těchto teplotních podmínek, kdy každý druhý umírá na přehřátí organismu, dehydrataci a úpal, v Praze je za trest. To mi jistě odsouhlasí každý. Ovšem můj hrdinný a trochu psychicky narušený duch se sklony k sebevraždám se rozhodl nedbát varování rozpálené rtuti u teploměru a vydal se přes všechny udivené pohledy okolí do víru toho turisty obléhaného místa. Vždyť stejně jako tráva na druhé straně plotu je zelenější, i kafe u Starbucku je mnohem chutnější. A letní věci nezbytnosti spolu s tou novou rtěnkou se ti neobjeví jen tak ve skříni. Tak hurá do víru klimatizovaných obchodů.

Jsou dny, kdy vás přehlíží i u pokladen a na ulici do vás bezmyšlenkovitě naráží s tím, že si vás nevšimly. Ne. To  nebyl případ mého dnešního dne. Mé černé šaty, jejichž první vrstva zakrývala pouze část partií, které musela a ostatní nechávala volně dýchat nezůstávaly bez povšimnutí. Navíc rudé deseticentimetrové podpatky vystavovaly můj zadek do výše zraku tak sedmiletého dítěte. O-la-la asi shořím v pekle.

Bylo celkem zábavné pozorovat, jak většina lidí upřela své zraky na mé boty a pak udiveně jeli výš a výš a.. a pak se zasekli. Několik holek, žen a starých dam mi ještě stihlo věnovat rychlý pohrdavý pohled z očí do očí. Jedny mne div nezačaly polévat svěcenou vodou a z tváří těch druhých se dalo jasně vyčíst "Ubohá děvka."
Připomnělo mi to příhodu z Irska, kde byla holka, které jsme s kamarádkou přezdívaly čarodějnice, co zasyčela ostré "Bitch" když jsem kolem procházela v mini šortkách a krátkém topu připomínajícím spíše podprsenku.
Tak pardon, pohoršuji-li někoho svým špatným úsudkem. Ať klidně jdu do pekla, ale já ty dřepy a všeljaké to cvičení nedělám jen tak, že by mě to bavilo.

Ano, připadala jsem si s těmi šaty, jako půlprdeláč, ale co je na tom? Proč hned ty zlé pohledy a nadávky?
Nejvíc vtipné mi na tom, ale přijde fakt, že většina takovýchto moralistek přijde večer domů, popadne foťák stoupne před zrcadlo, předkloní se, aby bylo vidět i to nic, které má a cvak- šup s tím na facebook ať má skupinka online zoufalcům nad čím honit.

Ne, vážně. V čem je zakopaný pes? Prsa, zadek,.. i to jsou důležité faktory ovlivňující naše přežití jakožto druhu. Co je tak špatného na našem těle, že jej musíme neustále skrývat. Nemyslete, si že jsem se zbláznila a přidala se k nějaké nudistické kolonii. Tak daleko jsem ještě nezašla ani to nemám v plánu. Pouze si hájím právo, které mám.
Plavky jsou zcela normální, ale aby byla vidět podprsenka je nepřípustné. Aneb logika společnosti.

Sakra lidi, holky. Mějte se rádi a mějte rádi své tělo. Nestyďte se za něj. Pokud nejste nějaké puritánky či se nehlásíte k islámskému náboženství, proč to tak hrotit? Noste si co chcete, kašlete na ostatní. Pokud si myslíte, že se nemáte za co stydět, ukažte to.