Proč nemám ráda motivační knížky

"Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se čůráku."

Žiješ zatraceně nudnej život. Jako každej tady. Všichni žijeme zatraceně nudnej život a jsme naštvaný. Naštvaný na sebe, na mámu, tátu, na práci, na toho baristu, co se ještě nenaučil dělat pořádný kafe, to víno, co je tak zatraceně hnusný, protože si to dražší nemůžeme dovolit, na svět, na všechno. 

Chceš jako každej cestovat, bejt svobodnej, mít super vztah a parádní byt, skvělý kamarády a víšco takovej ten american dream trochu. A a tak co žejo. Pořiď si motivační knížku.

Je jedno o čem je. Jestli je to super duchovní knížka na sebe zlepšení, co radí jak správně žít, jíst meditovat a milovat (nemyslím tím ten film ani tu knižní předlohu) nebo jiná, co tvrdí, jak si nemáme brát nic osobně a jak se máme usmívat a myslet pozitivně a vesmír nám všechno splní. Haleluja. Nebo je to o tom jak správně, demokraticky, asertivně a prostě nejlíp jednat, abychom byli nejlepší ve své kariéře. A když ne, tak knížka o tom,  jak i když nevíte v čem podnikat, tak vám řekne jak podnikat a jak si něco už vymyslet.

Všechny ty knížky ve výsledku splní jen jedno. Člověk za ně dá prachy, chvíli se cejtí dobře a má chuť do života a má najednou naději a tak. A jinej člověk si ty peníze co za ne lidi dali nahrabe a je konečně šťastnej, protože přes všechny ty nesmysly, který tam psal stejně si štěstí koupíš za prachy.

Nemam rada lidi, co si myslí, že maj návod na život. Možná protože mám odmalička odpor k návodům. (Možná to je spojený s traumatem způsobeným sestavováním Ikea nábytku.) 

Ale vážně. 

Lidi jsou všichni jiný a život je mrcha. Utrpení je svým způsobem romantický a nemůžeme chtít uniformní štěstí po přečtení jedny pitomý knížky. Systém je nastavenej na ždímání nešťastnejch lidí. A kdyby fakt existoval návod na štěstí, tak by celej business s těmahle motivačníma kecama zkrachoval a to by byla přece škoda žejo.

Ale to pořád mluvím jen o tom businessu založeném na lidský nespokojenosti a neschopnosti si srovnat věci v hlavě. Je tu ještě horší skupina.

Jsou to lidi, co se neustále zlepšujou a jsou s tim fakt děsně otravný. Jestli vás štvala reklama na xxlutz nebo na alzu, tyhle lidi jsou milionkrát lepší. Oni totiž jsou nejlepší. Přečetli milion knížek s tím co a jak a nebojí se to citovat. Taky maj rádi výroky slavných osobností z citáty.cz a obratně je využívají při konverzaci. (Ačkoli by se divili kdo ve skutečnosti byl ten co ho citujou a jakej život vlastně vedl.) Jsou to věcný sluníčka, co spolkly životní moudrost za jeden večer. 

A nebo to ani nečetli ale můžou se tak tvářit, protože maj tu knížku vyfocenou na instagramu a nebo o ní napsali recenzi na svůj blog, tak nahodí pózu a čekaj, že si před nima všichni sednou na zadek.

Četla jsem motivační knížky. Bylo mi 14 a chtěla jsem vlastnit svět. 

Začínala jsem na čtyřech dohodách. 

Pak přišlo tajemství. 

A víte co? 

V tý době jsem byla ten nejvíc nejnesnesitelnější člověk. A pořád mi to nefungovalo. Můžete toho přečíst milion a bejt ten nejpozitivnější člověk týhle planety, ale furt je to moc fake na to aby to byla pravda. Ne vždycky fake it until you make it může fungovat. 

Jediná věc kterou může člověk změnit je to ze začne žít. Přestane číst nesmysly a soustředit se na to jak žít a prostě jen bude. Uvědomí si ze si může bejt jistej jen sám sebou a svojí existenci. Což neznamená si nepustit do života par kámošů. Ale jen ty stejně pošahaný.
Prosim vas, přestaňte číst a začněte žít.


A nebo nepřestávejte, ale pak to aspoň každýmu necpěte, protože to z vás lepšího člověka neudělá. 

A ne. Rozhodne nevypadáte chytře. Naopak.

Rok zamilovaných

Vyjdete ven a je to cítit ve vzduchu jako každý rok. Tlející listí, puberťačky a jejich pumking spice latté ze Starbucks, déšť, mlha, zima a vztahy.
Přišlo zase to období, kdy se všichni párujou.

Jdeme s kamarádem sednout si s kávou na lavičku na náměstí Jiřího z Poděbrad. Cigaretový kouř stoupá vzhůru, listí padá dolů a podzimní slunce se nás dotýká tak slabě a přesto je příjemný, že tu vůbec ještě je. Lidi tak nějak bloudí kolem. Bez cíle. Nebo snad jejich cíl jsou ty čerstvý ryby na farmářskym trhu o kousek níž?
“Normálně jsem si teď vzpomněl na jednu… no my sme spolu… asi před rokem.. několikrát... víš úplně jsem uvažoval, že bych jí teď napsal a třeba jí někam pozval.”
“Neřikej, že to přišlo i na tebe?” vyděšeně se dívám na kamaráda.
“No asi jo.”
Člověk se kterým tam sedím je snad nejblíž jak jsem se kdy setkala s člověkem, který by se dal označit za bohéma. Závazky? Jasně byly tu a tam, ale všichni, co ho známe se shodnem na to, že k nemu to prostě nesedí.
“Proč vždycky teď? Proč vždycky na podzim?"
“Nevim, protože globální oteplování a teprva teď na všechny přišlo jaro?” směje se.

Pokaždý je to na podzim a výjimky- jako třeba já- jen potvrzujou pravidlo.

Letní lásky jsou u konce. Nastaly povinnosti, kdy člověk nemá čas honit se za opačným pohlavým. A tak se chtěj usadit. V čínských básních je to vždy krásně vylíčený. Jaro je zrod, mládí. V létě jsou to ty divoký léta. Podzim je dospělost, zodpovědnost, uklidnění, smíření. A pak zima je vždy symbolikou stáří a smrti. (No a co že se narodil Ježíš?!)
Každý teď hledá náruč do který by se mohl zachumlat a ohřát se ve společném objetí. (A na vánoce o dárek víc! Páni!)

Ale čím víc nad tím uvažuju, tak letošní podzim je přece jen trochu ochuzen. A období párování je teď pro nezadaný mnohem víc ubíjející.
Proč?
Protože všichni už jsou zadaný.

Takže na podzim se většina dala dohromady, na Vánoce, kdo mohl byl ve vztahu.
Pak přijde jaro, Valentýn a první máj a láska všude kolem. Nádhera.
Ale pak dámy a pánové tu je léto. Duben, červen to jsou měsíce rozchodů, protože na léto je zase naopak každý volný a šťastný a je to jeden velký večírek a letní románky, co trvají sotva pět minut. A přesně tohle letos většině uniklo.

Rok 2016 by se dal shrnout v komentářích utěšující nezadané duše v poloprázdných barech:

"Je únor, lidi nechoděj v zimě po klubech, počkej až se oteplí, bude tu víc lidí."
"Je duben, blíží se maturita, nikdo nepůjde do klubu, počkej v červnu až budou všichni slavit."
"Je květen, konec školního roku a zkouškový, nikdo nechodí do klubů, počkej o prázdninách."
"Je červenec, lidi jsou na dovolených, počkej v srpnu až se budou všichni vracet."
"Tak víšco. je neděle, druhej den se jde do práce, jasně, že tu nikdo neni."
"Hele pondělí jsou všichni unavený a rádi že došli z práce domů."
"Nikdo nechodí po klubech ve všední dny."
"Je pátek tak lidi jsou unavený z práce, je pochopitelný, že tu nikdo neni."
"Je sobota... kde jsou všichni?!"

Byl to mor. Šířilo se to jako rýma a bary budou za chvíli krachovat. Protože všichni zůstali v páru. A je jedno jak moc jste milovali noční večírky a jak moc nechcete nechat ve štychu vaše nezadaný kamarády. Je tu vztah a najednou je tu malá trhlinka. Ptáte se, proč někam chodit? Proč utrácet? Proč vůbec alkohol? Proč riskovat ranní bolest hlavy? Proč radši nezůstat doma? A nebo se vůbec neptáte, protože vaše drahá polovička sedí vedle a asi by nebylo moc fér brát ho s sebou.

Nevzpomínám si co na Silvestru bylo letos tolik zvláštního. Že by k nám na zem spadl meteorit a po jeho dopadu se všichni nadejchali plynu lásky? No možný to je.
Všichni řeší emoce a nikdo už neví, co to vlastně loni znamenalo to populární walk of shame a one night stand. A teď ještě ten podzim. Snad aby se dali dohromady i ti, co do této chvíli odolávali.

Bože, dej ať se to v příštím roce dá zase všechno do normálu.
Se pak taky srovnám a všechno bude zase v pořádku.
Budu zase zvládat večírky až do rána a budu si užívat a...
a nebo...
on vlastně ten gauč, film a tak.. ono to má možná něco do sebe taky.

A když pak se jednou během gaučovýho večera ozve “Není láska nakonec to, co všichni chceme?” co bych byla za člověka, abych pořád nadávala?