Malý rybníček Českých fashion blogů

Civím zamračeně na obrazovku a v ruce křečovitě svírám hrníček s kafem. Jsem jak feťák na špatnym tripu. Z obrazovky na mě civí zpátky blog. Cizí blog. Ten víc cool než můj.
'Můj instaweek 10.-16. 2.' oznamuje mi článek. Zavřít.
'Můj únorový wishlist' další článek na jiném blogu, zavřít.
'Únorový random' další blog, zavřít.
'Tumbl inspirace' bože, za co trestáš internet? Zavřít.

Jsem špatný čtenář. Už pěknou řádku měsíců čtu pouze ty 'svoje' lidi. Ztrácím rozhled.
Když mě nikdy nic neříkaly cizí selfies bez jakéhokoliv nápadu (a teď nemyslím jen ty staré známé zrcadlovky (a teď zase nemyslím ty foťáky))
Taky mě nikdy nezajímalo, za co si kdo přeje utratit peníze svých rodičů.
A když se chci podívat na nějaké 'tumblr' obrázky, zapnu tumblr.
Jak říkám. Jsem špatný čtenář.

Teď ale vážně.
Tedy o nic víc vážně než předtím.
Za těch pár let, co jsem si napíchla počítač na internetovej kabel nebo wifi a začala objevovat ten jinej svět, zjistila jsem, že krom toho, že blog v dnešní době může mít každý (Já, ty, on, ona, ty dvě, ty tři,..), tak nejspíš budou i všichni naprosto stejní. Stejně zaškatulkovatelný (- google mi tvrdí, že to není slovo, ale vy určitě víte, co tim myslím, google neni tak chytrej jak se dělá)

Zaměřme se teď prosím pouze na fashion blogy, které (buď se mi to zdá nebo to je fakt) jsou jedny z nejčastějších. Ono i každý ne-fashion blog ze sebe dělá ano-fashion blog.

Typ 1: Můj dnešní outfit.
Typický příklad fashion blogu tak, jak má být. Ano,přesně tak. Kvalitní fotky modelek i nemodelek blogerek, které ví co a jak. Buď se řídí (myslím že to bohužel u nás převládá) trendy, které někde nadiktují páni návrháři a dámy (Anna Wintour) z časopisů nebo (kéž by tomu tak bylo) vytváří vlastní.
Tady nalézá uplatnění naše konzumní společnost.

Typ 2: Chtěla bych vám ukázat můj dnešní outfit.
Ne, toto není zdvořilejší obdoba typu 1. Rozdíl spočívá v pár drobných detailech: věku blogerky (11-15 let převážně), typu fotek blogerky (většinou v poli, na cestě, doma), stylu fotek blogerky (občas dochází dokonce k zaměnění významu slova zrcadlový foťák, který neznamená, že se má používat na fotky proti zrcadlu, ale znamená, že -omlouvám se technikům, nerozumím tomu tak dobře- daný foťák má to zrcadlo už v sobě a díky tomu fotí) a poslední, čím se liší je naprosto neoriginální styl z výlohy obchodu H&M.

Typ 3: Dneska byl zase fajn den
Zde každá blogerka počítá s tím, že každého čtenáře zajímá její outfit (jak směšné pojmenování v tomto případě), její snídaně/oběd/večeře (nehodící škrtněte),  co dělala ve škole a v kolik půjde spát. Bez pointy, bez stylu, bez nápadu. A pokud je to možné, prosím o proložení těchto článků i článkem s random fotkama, instaweekem a tumblr inspirací. Díky.
Ať žije kvantita! Kvalito, jdi se vycpat.

Typ 4: Ti 'moji'
A budou moji, protože je nedám. Příběhy ač možná o jejich životě, psané tak, že mají hlavu a patu a dokonce (!) i spád a pointu. Dají se číst a od některých bych si snad koupila i knížku.
Mají kreativní a originální fotky a to dokonce (světe div se) aniž by jim rodiče koupili zrcadlovky.
Jejich outfitové fotky mají nápad a jejich styl je skutečně JEJICH styl.
Mají svojí osobnost a těžce se škatulkují (proto jsem jim vytvořila škatulku).
Ne vždy s nimi souhlasím, ale jejich názorům tleskám, protože jsou jejich.

A kam se zařadíte vy?

P.S. Jakákoli podobnost mezi postavami v článku a postavami žijícími či zemřelými (popř. vámi nebo vašimi přáteli) je čistě náhodná
                                          atd.

Krásného Valentýna všem!

Řvi nebo zemři 

je to jedno

Ti, kteří nemají na výběr 

nemají žádné jméno

Čas jsou peníze

A na ostatním nezáleží

Nemůžeš odejít,

Když jsi hlavní soutěžící

Cosi se zabořilo do našich srdcí

Krvácíme

Souboj mocí

nás trhá od sebe

Jak dlouho budeme otroky?

Jak dlouho s námi budou hrát hry?

Prachy

Více peněz

To potřebuji nejvíce

Jen peníze

více peněz

Hladovět s bohatými

Dělat z chudoby historii

Nevypadnout ze hry

Když jsou všichni chudí 

Pojďme si připít si na zdraví

Povýšit 

Svědčit

vyslýchat

Co všechno musíš udělat

abys mohl vyhrát?

Popravit

Opravit

Upravit

Kapsy si naplnit

Modlit se ke svému bohu

Prachy

Více peněz

To potřebuji nejvíce

Jen peníze

více peněz

Zlatá, to je barva 

Tu můžeš vidět

Ale zázrak

Jak ten chceš vidět

Zdarma?! 

To je rouhání

Nevěřte,

Že v prach se vše obrátí.

Snad mi nechcete říct, 

že je něco, co milujete více,

než peníze?

Račte si přát?

"Ahoj!" mával na mě už z dálky. Závan minulosti. Ukázka toho, jak jsem byla hloupoučká.
"Ahoj" Zamručela jsem. Vůbec jsem se s ním vidět nechtěla. Neměla jsem na něj náladu. "Kam půjdem?" zeptala jsem se.
"Kam chceš." zasmál se. "Fajn, mám šílenou chuť na kafe, tak třeba k Mekáči?"
Na Václaváku, jsou tři McDonaldy. Co myslíte. V prvním bylo moc lidí, v druhém to 'smrdělo' a ve třetím bylo opět moc lidí.
"Tak kam teda." kombinace mé špatné nálady a jeho neschopnosti někde se už usadit zvyšovala mou akutní potřebu pořádné kávy.
"Do Starbucku." zazubil se. Samozřejmě. Který jiný podnik by byl dostatečně cool, aby si tam mohl jít pan milostpán sednout.
"Ne, tam mi to kafe nechutná." řekla jsem a nelhala. Navíc jsem si vzpomněla na jednu báječnou kavárnu. Pravý opak Starbucku. "Už vím kam půjdem." řekla jsem a vydala se směrem na Staromák a ještě dál až k Vltavě.
"Kam?" smál se a šel za mnou.
"Uvidíš." Uvidíš...
Po cestě jsme míjeli spoustu naleštěných kaváren pro turisty, spoustu podniků 'na úrovni' všechny samozřejmě neunikly jeho očím a před každou navrhoval, abychom si tam už sedli, buhví kam ho táhnu. Mlčela jsem.
Když jsme došli do mé nejoblíbenější kavárny a otevřeli těžké dřevěné dveře vyvalil se na nás obrovský smrad kouře. Sešli jsme po rozvrzaných dřevěných schůdcích dolů a posadili se k odřenému a ošoupanému dřevěnému stolečku. Ten nejmilejší pajzl v Praze. Z oknýnka jste mohli pozorovat nohy kolemjdoucích a na zdech nespočet hodin, které však neukazovaly čas a kde nebyly hodiny, tam byl obraz. Věděla jsem, že to neni to, co si představoval, ale překvapivě mlčel.
Přišel k nám rozcuchaný a neupravený barman, který mne už za tu dobu zná,  takže se na mne usmál a řekl "Ahoj, tak co to bude?"
Nadechla jsem se, že jej také pozdravím a řeknu, co chci, ale v tu chvíli se ozval můj doprovod.
"Čau, my si dáme dvakrát latté a dvě cocacoly."  objednal aniž by se zeptal, co chci. On prostě věděl. Myslel si, že ví.
Barman se pouze zmateně podíval na mě a na něj, otočil se a šel pryč.
"Ty ho znáš?" zeptala jsem se.
"Ne, ale on asi mě jo." zasmál se a pokrčil rameny načež se rozesmál ještě víc.
To mi stačilo. Jak jsem se kdy mohla bavit s takovýmhle arogantním a namyšleným stvořením? Ne, že bych to tenkrát nevěděla, ale přeci jen. Je možné, že se ten kluk stává den ode dne sebestřednějším?
Donesli nám latté a kolu a já mlčela.
Snažil se mluvit o sobě. Já mlčela.
Atmosféra začala houstnout. Byl nervózní a já si to užívala.
Vážně. Ticho je ta nejlepší zbraň.
"A co ty? Jak se máš?" ptal se.
"Dobrý."
"Něco novýho?"
"Nene."
V rádiu hráli Pink Floydi, Bon Jovi. Poslouchala jsem písničky, hrála si s pěnou a kafe a pomalu jej upíjela.
On do sebe všechno rychle kopnul. Neuspěšně se pokoušel navázat konverzaci.
"Dáte si ještě něco?" přišla k nám starší paní. Ten, co nás obsluhoval na začátku seděl na baru a četl si noviny.
"Dáš si ještě něco?" podíval se na mě.
"Nene." usmála jsem se.
"Tak já zaplatím." řekl
"Platí se na baru." odvětila paní a odešla.
Zmateně sáhl po peněžence a odešel zaplatit.
Rozhodl se, že mě ještě mermomocí doprovodí domů. Nechala jsem ho přitom. Když mu to udělá dobře.