Musím vyrazit domů z postele, která neni moje. Nemám zubní kartáček, deodorant, makeup a jenom "včerejší oblečení" obsahující i "včerejší spodní prádlo" ve zkratce, to je to, čemu se teď tak krásně po anglicku říká WALK OF SHAME.
Udivuje mě, jak teď i když máme z něčeho radost, je to- ostuda. "Styď se!" V této souvislosti (obzvláště když mluvíme o sexu) bych to přirovnala k Bibli, když Adam s Evou snědli to jablko a najednou si uvědomili, že jsou nazí a zastyděli se. A lidstvo tím teď tisíce a tisíce let trpí .
Takže teď spěcháš ulicí s hlavou skloněnou k zemi a doufáš, že tě nikdo neuvidí. Lidé tě samozřejmě sjíždí pohledem "Podívej" říkají si "podívej se na tu nestoudnou bytost, co měla sex. Odporné." Protože se společnost sexu stále bojí? Ale kde že vždyť v době kdy 50 odstínů šedi sklízí nehorázný úspěch a Kim Kardashian, Miley Cyrus a jiní a jiní se svlékají neustále, aby přilákaly pozornost a být gej už taky není trestné. Pornografie a sex je teď kolem nás tak, že tomu i malé dítě jen sotva unikne. A je to něco, co už je pohlíženo jako na něco přirozeného, no ne? Ha. Samozřejmě, že ne. Miley Cyrus a ostatní jsou celebrity, co už neví jak přilákat pozornost, takže u nich se to dá očekávat. 50 odstínů šedi je supercool a když to budeš číst nebo se na to podíváš budeš taky. Ale nedej bože, kdyby pak na tebe přítel vytáhl bič. My jsme obyčejní lidé a my tě budeme soudit za to, jak teď vypadáš po noci plné nezávazného sexu. Je to ostuda, protože to tak cítíme. Pro spoustu lidí je to 'velká věc' Věc, která existuje a které by neměla, protože víte co? Moje chůze? To jak teď jdu z postele, kde se stala ta věc?
Bylo to úžasné.
A já se mám cítit špatně za to, že jsem si užila skvělou noc s někým, koho jsem si vybrala? Byl to gól jenom že ten pěknej týpek šel zrovna za mnou a byl to gól, že jsme si padli do oka. Byla to noc, kdy nebyl čas řešit hlouposti všedního dne. Bezstarostné, spontánní, přirozené, skvělé. A já se mám cítit špatně? A vy nejste šílení? Mám chuť o tom tweetovat z plných plic (protože jsem cool) a mám chuť o tom napsat báseň (protože jsem divná).
Opustila jsem dům s širokým úsměvem, našla nejbližší kavárnu a objednala si kafe s sebou ve svém včerejším oblečení a usmála jsem se na ženskou za pokladnou ve stylu "Hádejte co se včera stalo?" nebo "Hádejte odkud jdu?" nevypadala, že by jí to nikterak zajímalo dokonce nevypadala, vůbec přátelsky na mě ani na nikoho jinýho v místnosti (Kam zmizel ze Starbucků ten usměvavý personál?)
Zaplatila jsem a vyšla ven. Vzala jsem to po nábřeží na tramvaj. To byl můj svět. Ahoj světe, jak se vede? Mě skvěle. Jsem na živu a cítím se naživu.
Třikrát hurá pro včerejší oblečení a nevyčištěné zuby!
A teď dokončete svojí cestu úžasnosti se vztyčenou hlavou!
Štítky: Iluze
