"BITCHES"

"Jsme bitches!" 

Jo, tak jo!
Budeme bitches!
Budeme se jako správné BFF pomlouvat.
Budeme žít american dream a sex ve městě.
Budeme se plazit po klukách našich nejlepších kamarádek.
Budeme dávat párty hárd, protože yolo a protože vodka.
Pak si budeme stěžovat, že nás má ten kretén jen na spaní.
Budeme utrácet peníze rodičů za luxus, který si nemůžeme dovolit, abychom ostatním ukázali, že na to máme.
Budeme tvrdit, že si s rozumíme spíše s klukama než holkama, protože to znamená že nejsme jako ostatní holky, ale nebudeme ani minutu bez našich bff kamarádek.
Budeme popírat i poslední zbytky zdravého rozumu.
Budeme si hrát na naivní a hloupé princezny, protože to je přeci roztomilé a sexy.
Budeme dělat věci aniž bychom o nich přemýšleli, protože stačí, že jsou cool.
Budeme se smát a opovrhovat věcmi, co cool nejsou.
Budeme mluvit sprostě, protože budem drsný a vyrovnáme se tak klukům a ukážem jim, že nejsem nějaký fajnovky.
A prokrista nebudeme číst tenhle článek, protože tam je moc písmenek a málo obrázků.

Teorie Relativizace

Palachův týden máme tak nějak za sebou. Ne, že by vás to zajímalo. Vsadím se, že ten nový balzám na rozpraskané rty je důležitější, ale i tak.

Minulý týden ve čtvrtek jsem šla k filozofické fakultě, kde se měl konat pietní akt za Palacha a vernisáž  výstavy ke všem živoucím pochodním (doporučuju navštívi, je to hned u vchodu do filosofické fakulty). Nic hezkého, je mi to jasný. A stejně, mě a mého hluboko uvnitř pohřbeného vlastnenečka to fascinuje.
 Upálit se za svobodu. Upálit se pro jiné. Zahodit svou budoucnost pro budoucnost jiných. Ukázat nejen nepřátelům, ale i těm věčně nespokojeným, co nadávaj Rusákům a bojují o svobodu v teple domova, že tu stále ještě někdo je.

Rektor filosofické fakulty začal s krásným proslovem o laciných gestech, o které bohužel dnes není nouze. Načež navázal děkan s teorií relativizace. O tom, že nemáme používat ale a kdyby.  Tyto dva pojmy relativizace a laciná gesta jsou poselstvím, které i po 45 letech po Palachově smrti zůstává.
Ačkoli mě to mrzí, nejsem schopna už znovu poskládat slova tak, jak je řekli tito pánové. Důvod, proč to píši je ten, že termín 'laciná gesta' mi leží v hlavě už dlouho po tom, co byl vyřčen.
Ono co oproti upálení není laciné?
Jeden z největších problémů naší doby je především to, s jakou falešností jsou daná gesta podávána. Teď všichni budou proti něčemu, protože je to cool. My máme problém s tím být opravdoví. Stát si za svou tváří, svým názorem a obětovat se tomu.
Já nebyla dříve v žádném případě opravdová. Byla jsem v letech, kdy jsem se snažila mermomocí zapadnout a najít si své místo, svojí skupinku.
Je to blbost.

Poselství, závěr... Buďme skuteční. Buďme hrdí na to, že jsme skuteční. Žijme. A žijme naše životy (ha! další klišé). Vždyť kolik lidí umírá v 27 (Janis Joplin, Jim Morrison, Jimi Hendrix, Kurt Cobain, ...) a v 65 už je velká část jedné generace zpopelněna.

Proč je nepřípustná zmrzlina v zimě?

Měla bych pracovat. Věci do školy a psát články na krásnou, která mne již napomíná. A to je vždycky čas na to udělat si kafe, koupit si sušenky, převléci se, blbnout s makeupem, udělat si nové kafe a smutně koukat po prázdném obalu od sušenek, tancovat na Elvise, stáhnout si nové písničky, nalakovat nehty a udělat si čaj.

Pak mne z mé usilovné práce vyruší zvonící telefon, který díky vibracím začal vesele drkotat po stole. Jako by měl radost, že zase někdo volá. Že vedle mne není tak zcela opuštěn. Na druhém konci byl, řekněme,starý známý. Ptal se jak se mám, jak se daří. Poprvé po necelém roce jsem opět slyšela jeho hlas.
Chvíli jsem se zarazila. Věděla jsem o tom člověku snad všechno. Ať už jsem chtěla nebo ne. Kolika cukry si sladí kafe, jeho obličeje, které dělá když je nervózní, jeho nejoblíbenější písničku, jakým způsobem si zapaluje cigaretu, jeho výmluvná gesta,
A teď jsem ani nebyla schopna rozpoznat jeho hlas.
Stále si nemohu zvyknout na to, jak se od nás lidé pomalu vzdalují aniž by se kdy rozloučili. A tak je to koneckonců se vším. Kdy poznáme, že je čas si říct "Sbohem a ať slouží!" ?

Od Silvestra se hrabu minulostí. Doslova. Vzala jsem si krabičku vzpomínek, kde přechovávám i pitomá psaníčka, která jsem kdy dostávala. Vyhrabal se i můj deníček o 10-ti stránek (což je v mém případě rekord) z roku 2011. Tragikomický příběh vyprávějící o mém starém já, kde se na konci projevuje má lajdáckost, jelikož jeho poslední řádek končí s "vzal si mě na klín a" A copak já vím co ?
Čert to vem.
Poslouchám i písničky, které jsem našla v počítači. Až čtyři roky starý vykopávky přičemž na každou se váže vzpomínka. Listovat si něčím playlistem je jako listovat si jeho deníčkem. Všechno tam je a kolikrát upřímnější než by to kdy v deníčku bylo možné.
S každou písničkou si přehrávám stavy a střípky vzpomínek. Porovnávám co bylo a co není a co je a nebylo.

Pan Želva (profesor) s taskem bude muset počkat, do(u)dělám ho zítra a krásná už taky ten den vydrží.

Proč dělat něco dnes, když to můžeš odložit na zítřek?

O 58 předsevzetích a láskách na jedno použití

"Dámy a pánové, máme tu pro vás další pohádku. Tentokrát plnou vzpomínek a naděje v dobrý konec. Bude od základů jiná. Bude taková, jaká chcete. A nevíte-li, co chtít, nechte nás, vám to říct." 

Máme zde takové to klišé s první, druhou a dnes již třetí stránkou ze 365.
Máme zde takové to klišé s tím, jak je jen na nás jaký příběh si napíšeme.

Tak si vezmi papír a tužku, dítě, a piš si svá předsevzetí, jak to bude lepší. Ale ve skutečnosti jediné, co se změní bude číslo na datu, které se mění pořád. Ty možná získáš chuť něco dělat, ale hned jak se za tebou zavřou dveře do tvé kanceláře/třídy. Budou tam pořád stejní lidé. Budeš tam stále stejně sedět a předstírat úsilí. Budeš to zase ty a tvé zlé návyky.
V čem je chyba?

"Šťastný nový rok." "Všechno nejlepší do nového roku." Hejká na vás kde kdo na ulici. Nakolik jsou tato přání upřímná a nakolik slušnost. Slova ztratila svůj smysl a vety svůj význam.

Tak Šťastný nový rok!

P.S. Ne nejsem pesimista, negativista ani cynik.

P.P.S. Možná si dám předsevzetí, že změním svůj úhel pohledu.

P.P.P.S. A protože jsem rebel hned jej poruším.