Když se blíží konec

Upírám pohled na přetékající kufr a svírá se mi žaludek. Jednak z toho, že nabývám podezření, že ten kufr praskne ve švech pokud jej nějakým magickým způsobem vůbec zapnu a jednak proto, že to něco malého u mne neustále opakuje děsivá slova jako: "Je konec."
Netušila jsem, že opouštět to tu bude tak těžké. Zůstala bych na tomto místě mnohem déle. Z dlouhého měsíce se stal snad týden, den, pár hodin a já mám pocit, že jsem ještě nestihla tolik věcí, nebyla jsem zdaleka ještě všude, něco mi uniklo,...určitě ano.
Irsko pro mne je jeden veliký žert. Hezkého kluka abyste zde pohledaly a obchody, která zavírají v šest jsou k vzteku. Se zdravým rozumem se zde ztratíte, ale myslím, že si část tohoto místa s sebou ponesu ještě dlouho. Opomenu-li vzpomínky, zapomenu na to, že kdykoli jsem šla po ulici všichni se na mne usmívali a skládali komplimenty je tu stále to, že já ve svých šestnácti letech poprvé byla v tom "velkém světě" sama na svou pěst. Z každého, kdo sem jel z mé školy se mnou, s vylíhla nová osobnost. Což mě možná i svým způsobem děsí. Vše se začalo správně zamotávat, jako tomu ovšem bývá téměř vždy. Problém je, že se ale nezměnili pouze oni v tom, jak na ně pohlížím, ale i já. Opět.
Tak například jsem začala psát povídku. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby ta povídka náhle neměla začátek o pěti stranách, konec o jedenácti a mezi tím několik kapitol utvářející ještě zcela nedokončený příběh. Také je na tom neobvyklé to, že v celém příběhu vypouštím z hlavy myšlenky svého černého já, kterého si tak dlouho držím od těla. (Samozřejmě bezúspěšně.)
Ale nepředstavujte si mne, že bych v Irsku, celé dny proseděla za notebookem, zabalená v dece, usrkávajíc horký černý čaj a vypisovala se ze všeho vzteku, nenávisti a bezútěšně smutných vzpomínek. Ačkoli netvrdím, že takové dny nebyly.

Rozbalit

Jak neutratit všechny peníze

Ačkoli se snažím, nedokážu být nějakým způsobem "organizovaná". V životě mi vládne chaos a věci, co mám zapsané v diáři se vždy od reality velmi liší. Ale to vše by se zvládnout dalo. Horší je, že neumím vycházet s penězi. Nikdy. A myslím, že už by byl ten nejvyšší čas se to naučit. Nebo byl před několika lety.

To, že jsem s penězi v peněžence vyšla vždy skoro pouze do konce týdne, kdy jsem již v pátek počítala každou korunu, už bylo znamení toho, že bych s tím měla něco dělat. Nemyslete si, já něco dělala. Stanovovala jsem si matematicky limit na každý den, který mohu vyčerpat aby mi vždy zbyla i nějaká rezerva jenže ... to byl top ve slevě a bumho "Holt si zítra nic nekoupím." říkala jsem si vždy, když jsem vycházela z obchodu. Ale druhý den jsem se již načapala jak si kupuji již v pořadí druhé latté a cheesecake k tomu.

V Irsku se to změní. Jako spoustu věcí.
Když se blíží nějaká velká událost vždy je lepší začínat s něčím právě od ní. Takže. Až budu v Irsku začnu na sobě makat. Až budu v Irsku budu víc psát články třeba i do rezervy. Až budu v Irsku začnu šetřit.. Ještě abych nešetřila, když budu muset na měsíc vyjít se sedmi sty eury. Jenom ta představa mě děsila.

A v Irsku mezitím...
Jsem tu již deset dní a za tu dobu by nebylo téměř dne, kdy bych neutrácela. V úterý to bylo 50 euro, ve středu 45, včera kupodivu jen 6 a dnes také 6 (ale to jen díky tomu, že jsem okamžitě z práce letěla domů, protože jinak by to nedopadlo dobře.

Báječný svět shopaholiků.
"Není nic, co by mi udělalo větší radost," říkám si "než koupit tričko za 4 eura, nebo kalhoty za 10 a boty za 23, košili za 11.." A tak nakupuji vše co tak nesmírně potřebuji a všechny ty výhodné věcičky mě ženou do jedné veliké propasti bez peněz. "Když nám dojdou peníze, tak ani žebrat nebudeme moct jít, protože s tím oblečením, co máme by nám to nikdo nesežral." smějeme se s kamarádkou. Smutné.
Ale on je tu Primark! Tedy Penneys aneb Primark. A jako naschvál je asi 50 metrů od mé práce.

Co s tím můžu dělat? Do konce měsíce zbývá ještě dní a peníze nepřibývají, ale ubývají. Abych ak vůbec měla na to, dostat se do Čech...
Myslím, že potřebují pomoc.
Nebo alespoň hodně silnou vůli.

Jak se (ne)ztratit v Irsku

Když letadlo vzlétá a město vám začne mizet v mlhavém oparu, prolétne vám hlavou jedna zásadní myšlenka: „Konečně“ a pak když sedíte v autobuse na  čtyřhodinové cestě z Dublinu do Corku a krajina ač možná hezká, ale střídající se tam pouze pole, krávy, ovce a zase pole, napadne vás „Kdy už tam sakra budeme?“ A nakonec, když se blíží vaše Irské rodiny říkáte si „Na to nejsem připravená, to nedám, kam jsem se to zase přihlásila?“

Na měsíc vyjet mezi neznámé lidi do neznámé země, kde pravděpodobnost že se domluvím je jen 50% pokládám za jistou dávku odvahy nebo bláznovství.

A vidíte, emoce jak na běžícím pásu se prostřídají a najednou sedíte ve svém Irském domečku, popíjíte čaj a  a cpete se Nutellou (k čertu s tím, že v květnu na sobě začnete makat) a všechno je v naprostém pořádku.

Rozbalit