Odraz v mikrovlnce

Máme tu další ráno, kdy mě ze spánku probouzí bušení kapek do parapetu. Je to svým způsobem romantické. V každé kapce je ukryt kousek podzimu. Kousek nových začátků.

Vrávoravým krokem se plížím do kuchyně a zapínám varnou konvici. Zatímco se voda postupně ohřívá sypu do hrníčku černý čaj.  S prázdným výrazem si vysednu na kuchyňskou linku a koukám na svůj odraz v mikrovlnce. Podzim. Vzpomínám si živě na to, jak jsem loni byla s nervama bez sebe. Bála jsem se. Šla jsem na novou školu a sakra lidi to je velká událost! Obzvláště, když na té předtím to nevyšlo. Ano, je skvělé odejít někam, kde nikdo nezná vaše jméno, ale taky je neuvěřitelné, jak se rychle rozhodne o tom, na jaké pozici v žebříčku skončíte.

Když jsem nastupovala na gympl, nemusela jsem dělat téměř nic jen jsem se bavila s nesprávnými lidmi a najednou jsem si uvědomila, že nejsem tím, kým chci být. Tedy, byla jsem svá, ale nebyla jsem brána tak, jak jsem chtěla. Polovinu prvního roku jsem byla holka s dobrým prospěchem a ucházejícími znalostmi. Měla jsem ráda, věci, co nebyly cool, ale zato jsem to myslela upřímně. Měla jsem vysoké ambice a chtěla jsem všem dokázat, že to zvládnu. Že jsem lepší než oni. Ale to se nenosilo. "Ty chceš tohleto a tohle.. hahaha prosimtě ty? Hahaha" Tak jsem se rozhodla bojovat. Ne Tenkrát jsem si myslela, že bojuji, ale teď vím, že jsem ze sebe dobrovolně udělala poraženého. Nechala jsem lidi co mě "táhli ke dnu" a chodila od jednoho ke druhému a dělala si kamarády. Přizpůsobovala se a vytvořila si své druhé já. Udělala jsem ze sebe něco, kým jsem si myslela, že chci být a že jsem. Nakonec jsem jednoho dne vcházela do třídy a krom pár výjimek, které se mi skutečně příčili, jsem byla velká kámoška s každým. Jenže ono to asi nebylo moc veliké přátelství, jak jsem si tenkrát namlouvala. Ale to je jedno. Měla jsem ze sebe dobrý pocit. Spousta přátel a pár nepřátel, kteří mi dokazovali, že jsem přece dobrá, když jim stojím tolik námahy za to mě hejtovat, no ne?

Následovaly další dva roky, kdy jsem byla "šťastná", ale věřte mi, já teď potkat své já z té doby, tak tu holku zavřu do sklepa. Byla jsem povrchní, hrála si na namyšlenou, hloupou, naivní, růžovou blondýnku,co plánuje různé "pomsty" a na všechno má "plán".Vážně bych si za to nejraději dala pěstí. Byla jsem herečka, co se vžila do role tak dokonale, že se jí odmítala pustit.

Pak přišel podzim. Já šla do kvarty. A všechno to začalo jít do háje. Celá to role mi přerostla přes hlavu a já nebyla dost silná na to, ji zarazit. S "kamarádama" to šlo z nuly na sto a ze sta na minus tři sta. Na školu jsem kašlala. Pár nových profesorek si mne určilo jako terč. Konkrétně němčinářka, bioložka, chemikářka a věčně usměvavá profesorka na občanskou výchovu, která i když mi nadávala neustále se usmívala svým srdečným úšklebkem. A najdnou, jako bych se vrátila zase na začátek. A možná ještě o něco níž. Přišla jsem do školy hrála, že je všechno ok. Začala jsem pít kafe, které jsem do té doby nemohla ani cítit, ale potřebovala jsem něco, co by mi uměle vytvořila dobrou náladu a zároveň, abych se měla na co těšit. Konkrétně na to, že až půjdu ze školy čekat na autobus, stavím se pro latté a cookie s sebou. Pak jsem přišla domů, sedla si na linku, jako právě sedím, koukala jsem se do mikrovlnky, tváří v tvář sama sobě, povolila to napětí a dovolila si brečet. Občas jsem tam jen seděla a přemýšlela dokud někdo nepřišel domů. A někdy jsem si pro změnu začala jak magor zpívat Bad day od Davida Powtera a představovala si, že to zpívám lidem, kteří jsou na tom špatně a já jím říkám, že to znám, že byly doby, kdy mi bylo taky špatně jako jim, ale že se to dá zvládnout. Muselo to vypadat neuvěřitelně komicky. Jen si představte ubrečenou holku jak strašně dojemně zpívá před mikrovlnkou karaoke.
Rozhodla jsem se tedy, že přejdu na jinou školu. Do prváku nastoupím jinde.

Ačkoli se ponorková situace u nás ve škole mnohonásobně zlepšila s příchodem jara. A konec školního roku už jsem strávila jako skutečná já s pár dobrými přáteli nad několika sladkými koktejly. (Když něco začíná) A i když jsem začala váhat, jestli dělám dobře, že utíkám odtamtud, (bye summer) v září jsem absolvovala snad tu nejdelší cestu do školy při níž jsem si vymyslela novou roli. Hodnou holku, která by nikomu neublížila. Hodnou holku, která nemá s nikým problémy. Hodnou, chytrou holku, která je nevinnost sama. Přišla jsem do třídy plné nových tváří, sedla si na první prázdnou židli a usmívala se tím nejfalešnějším úsměvem, který mi ale kupodivu všichni sežrali.
Takhle role mi vydržela do té doby než jsem se začala uvolňovat v přítomnosti nové skutečné kamarádky. A pak to prasklo úplně, když jsem byla na stáži v Irsku a nehlídala se vůbec. "PJ, já tě snad vůbec neznám." blekotal mírně přiopilý spolužák a smál se.

Jsem tedy již snad možná sama sebou. Doufám. Nevsadila bych na to všechny úspory, ale doufám, že tomu tak je. A vychází mi to.

Zní to jako klišé. Jako každý druhý příběh z nějakého filmu pro puberťáky, ale tenhle příběh se mi vůbec nelíbí a každé slovo a písmeno, které píšu mi vázne v krku jako obří knedlík. Ani rok po tom, co jsem z toho všeho vypadla jsem nebyla schopná si to přiznat. A pořád to neni nic extra. Nikdy jsem to vlastně nikomu neřekla celé. Vybírala jsem jen kousky, které až tak neničí moje ego. Píšu to, protože nad tím teď dost uvažuju a hlavně protože vím, že nejsem sama, která to kdy řešila. Proto pokud tohle čte někdo, kdo jde od září na novou školu nebo se v něčem z toho najdete, neříkám, že vím, co máš dělat, ale můžeš díky tomu zjistit, co nedělat. 
Já si zatím dopiju svůj studený černý čaj.