Jak se bavit s fashion blogerkami

Na vysokých podpatcích jsem se po mramorové dlažbě doklouzala až k recepci bez zranění. 

"Dobrý den, prosím vás, nevíte, kde tady má být konference pro blogery?"

"Jojo půjdete doprava do budovy C, pak výtahem do šestého patra a tam zahnete vlevo." 

Těžko říct na co můj mozek myslel v tu chvíli, ale danou informaci nebyl schopen vstřebat kompletní a tak jsem se dostala k prvnímu výtahu a jela do šestého patra.

Po necelých deseti minutách bloudění jsem konečně našla šesté patro budovy C a vtrhla do místnosti, kde již čekalo všech pět ostatních blogerek.

Skutečných blogerek. Ne jako ty, PJ.

Zpočátku nesmělé přikyvování všech zúčastněných se velmi rychle přesunulo do vášnivé debaty. Jediný kdo stále nesměle přikyvoval jsem byla já.

Jsem nejmladší.

Nejsem fashion blogerka. 

Nemám facebook.

Mám jen blog.

Ahoj.

Svět fashion blogerek je zvláštní. 

Je to naoko přátelský klub, který už dávno přestal vytvářet přátelství.. Tady je rvačka o čtenáře. Kdysi se tam zformulovala přátelství, která trvají do dnes, ale teď nikdo přes svou vlastní důležitost nemá čas na ty nové.

Nevnímejte mě špatně.

Fashion blogerky jsou ženy hodny obdivů. Vždy upravené, bystré a nikdo by si s nimi nepřál jít do konfliktu. (Já rozhodně ne.) A všechno, co mají (jejich blog) si  vybudovaly od základů samy. 

P.S. Ještě mě čeká pár konferencí. Třeba ze mě za tu dobu bude fashion bloggerka.

P.P.S. To by znamenalo minimum textu, jak jsem se dozvěděla.

P.P.P.S. A budu si muset pořídit vše od applu, protože to je cool. 

P.P.P.P.S. Hah. Kecám na to nemám předpoklady. 

Konec váhání. Všichni jsme lidé.

Poslední doušek z ranního čaje, protáhnout prsty a jde se na věc. Ještě věnuji letmý pohled pánovi od naproti, který se stále občasně zadívá do mého okna. Divnej chlap.

V pondělí jsem se vám pod vlivem (prášků na nachlazení) svěřila s mou zmateností co se týká žen, jejich světa a rozdílu muž-žena. Dopadlo to jako článek bez závěru. Byl to zmatený výkřik.
Po čtyřech dnech ale se zdá, že jsem dospěla.
Totiž dospěla k závěru.

Opravdu mě vždycky rozčilovaly věci jako "Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše"(bože, vážně, četli jste to někdo?), chlapy jsou ..., ženský nemaj...,
Vždycky jsem si říkala, že jsme stejní. Jsme přeci jen jeden živočišný druh pouze s několika fyzickými odlišnostmi. Proč s tím všichni dělaj takovou vědu? (Hah. Teď jí dělám i já.) 

Vzpomeňte si na řeckou mytologii. Ten příběh, kde byli tvorové, dvě hlavy, čtyři nohy, ruce a dvojí pohlavní ústrojí buď rozdílná nebo stejná. Jenomže ty tvorové byly tak silní, že jim to stouplo do hlavy a rozhodli se zaútočit na bohy. Ti, aby se zachránili a zároveň z toho měli pořád oběti, které jim 'lidé' přinášeli, rozhodli se, že tyto tvory rozdělí. Takže z toho vznikli lidé tak, jak je známe dnes, které se snaží nalézt tu druhou polovičku. Z těch, kteří měli rozdílná pohlavní ústojí (takový prototyp šneka hermafrodita) vznikli heterosexuálové muž a žena a z těch druhých dvě ženy či dva muži tudíž homosexuálové (všimněte si, jak ti Řekové mysleli na všechno a my tu kolem toho teď děláme zvrácenost dnešní doby- ano ukazuji na vás homofobové). Takže i Řekové (dávno před tím než zlenivěli a jejich ekonomika začala pokulhávat) svým způsobem tvrdili, že jsme z jednoho stejného těsta.

Jedním problémem však je, že se od každého pohlaví něco očekává.
Od žen, že budou dokonalými paničkami v domácnosti, budou ozdobou dané domácnosti a především přivedou na svět nový život. (Noční můra všech feministek.)
Od mužů, že splodí spolu s ženami potomka, budou živiteli a ochránci své rodiny.
Ale všichni jsme jen lidé. Ten takový, oný jiný.
V dnešní době i slovo rodina (bohužel) začíná postrádat svůj význam. (Není to cool akorát to žere prachy, které ale cool jsou.)

A dalším problémem bude mužská ješitnost spjatá s tím, co bylo. Historie i náboženství (šmejdi) byli vždycky tak trochu na jejich straně. Takže oni byli ti, ke kterým ženy vzhlíželi. A tak to zasadilo kořeny do našeho podvědomí.

V pondělí jsem žádala utopii. Dokonalý svět.
Teď si jej nadělím sama (protože jste se na mě vykašlali :( ) 

V tom světě nikoho nezajímají očekávání. V té utopii každý dělá všechno, co se mu líbí aniž by jej někdo odsuzoval. Nikdo nikoho nesoud....uh...ne moc omletý, nereálný. Tak jdem do jiného, bližšího světa.

V tomhle světě se ženy nepletou do mužských věcí (nekoukejte na mě tak zle, tím chci říct, že bych ženu nikdy neposlala makat do dolů). Jsou si vědomy svých předností a žijí si tak, jak se jim to líbí bez ohledu na to, jestli je to podle měřítek na správnou dámu nebo ne. A pomalu dostávají tu ješitnost ze svých drahých poloviček.

Ale teď už toho mám vážně dost. Podívaná končí pane. Žaluzie se zatahují.
 

Holčička, žena, dívka, slečna

"Chovej se jako slečna."
"Tohle holčičky přece nedělaj."
"Nikdo nechce babochlapku."

Měli jsme tu Mezinárodní Den Žen (PJ zase zapomněla přehodit kalendář.)
A co se věcí Muž-Žena týká mám v tom bordel.
Máme volební právo, svobodu co se týká zákonů a všelijaké legislativy. Snad i křesťanství posunulo Adama a Evu na stejnou úroveň a Eva už chudák není ta pokušitelka. Ale je tu pořád morální stránka věci. Něco v nás, co nám zkrátka brání přijmout to tak, jak to je.

Teď mě neberte špatně. Feminismus v přehnané míře je něco z čeho si ani já nepřestanu nikdy utahovat.
Ale vždycky jsem tak nějak balancovala na obou stránkách věci.

Žena má být v domácnosti. Tak to bylo, tak to je to je přirozené, tak by to mělo být. Přijde mi směšné, jak některé ženy zbrojí proti tomu, tvrdí, že tak to ony mít nechtějí. Neříkám, že mne osobně ta představa neděsí, ale více děsivá mi přijde ta, ve které tomu tak není.

Zatímco žena řeší kosmetiku muž má ty svoje věci. A teď br. Chci si nezávazně (a věřte že se toho jen tak nezřeknu) užívat jako chlap. Smějte se mi, odvracejte se ode mně, ale proč já bych měla čekat na Pana Božského, když si jsem jistá, že si on spolu s ostatníma klukama právě teď užívá společnosti nějaké jiné, kterou za chvíli (5...4...3..) už ani nebude znát.
I já mám vztek, že cítím šílenou potřebu do něčeho nebo někoho praštit.
Ani já nejsem svatá a dokážu si přihnout a užít si to.
A občas vytuhnu a chrápu, že by se starý chlap za to stydět nemusel.
Nejsem jenom hloupá holčička, jejíž vesmír se soustředí pouze na úzký okruh věcí kosmetika-móda-drby. (Když se mi to zrovna nehodí.)
Ale pak si užívám, když si můžu hrát na naivní a zranitelnou princeznu a můžu si vybrat všechny ty společenské výhody, které nám etiketa dopřává.

Pak tu mám také neodvratný fakt, že žena spolu s muži dokáže mít za vzor jednoho slavného a talentovaného muže, ale ženu budou mít za vzor vždy pouze ženy (a homosexuálové). Samozřejmě se najdou výjimky potvrzující pravidlo.
Ženy se zžijí s knižním hrdinou ať už je to muž nebo žena, ale ukažte mi chlapa, který bude číst knihu s ženskou hlavní hrdinkou. A to už ať u knížek nebo filmů.
Možná to bude tím, že ženská postava není tak zajímavá a řeší pouze, zda-li ji miluje nebo ne. Možná.

Jsem zmatená. Celé ty tři roky vám zde na blogu přináším různé závěry. Řekněte mi teď vy. Vyvoďte mi z toho závěr. Utopii. Jen prosím vyvarujte se přehnaně feministických závěrů, vážně je nemám ráda.

Já jsem ty, ty jsi já a my jsme oni

Píši Vám aniž bych věděla, jak vypadáte. Píši Vám aniž bychom se znali. Píši Vám aniž by to zde bylo skutečné. O co je skutečnější svět kolem nás oproti tomu, který si žijeme ve své hlavě?
Chudí ti, co mají pouze jeden svět. Blázni ti, co jich mají více.
A tak píši.
Kdo? No já, blázen doufaje i v čtenáře blázna.

"Představte si, že máte k dispozici pokoj číslo 101, kam když něco umístíte, prostě to zmizí. Co nebo koho by jste tam dali?"
Zadání znělo jasně a já přesně věděla, co by tam šlo.
Špatný kafe. Ten krásný svět, kde by neexistovalo špatný kafe.
Tlustí nenažraní kapitalisti. Sbohem zastaralý systéme.
Dosebezahledění lidi. Že určitě? Že to je dobrej nápad PJ? Nene, kámen úrazu.

Kdo není egocentrickej blb? Proč nemůžu vystát, když někdo mluví pořád dokola jen o sobě? Protože chci taky. Vždyť tento blog sám je tím největším projevem sebestřednosti (Přece jste si naivně a navíc! sobecky nemysleli, že to tu ty blogerky píšou pro vás?)

Začínám se zamotávat.
Tak odbočím na vedlejší kolej a budu doufat (ale co já, vy doufejte), že vede stejným směrem jako ta první.

Už podle stylu mého psaní můžete vidět, jaký mám v sobě zmatek. Nic nedává smysl. Nebe je modrý, tráva zelená a přesto nic nechápu.
Lidé se snaží usilovně splynout, nad/pod/zařadit se, patřit k těm ostatním to je v nás. Ale snažíme se o to vcelku zvláštním způsobem a to tak, že jim ukážeme že nejsme jako oni, abychom jimi byli.  Nebo s nimi ale ono to už pak není takový rozdíl.
Vzpomínáte na ten (ne už tak vtipný) vtip, který koloval internetem: "Nejsem jako většina holek."- Většina holek.
Nosíme masky. Nenávidím masky, zbrojím proti nim a přitom když to dělám sama tu svou nesundám. Nemluvě o zásobě dalších, které mám úhledně vyskládané na poličce slávy.

Mám dilema.
Tři kafe v sobě a stále mám dilema.

Kdo teda vlastně jsme?
Ale jo, vždyť já vím, že ty jsi ty, ale můžeme s jistotou říct, že nejsme ani trošičku oni?