Lidi bez tváře

Září je nejen měsícem, kdy studentům začíná škola (ne vám, vysokoškolákům) ale především měsícem Fashion Weeků všude po světe.
New York, Londýn, Miláno i Praha. Návrháři se předhání v šílenějších kouscích, které předvedou na molech, fotografové a novináři se perou o místa co nejblíž molu a všichni se snaží vypadat lépe než ostatní.
Fashion week ovlivňuje módní fanoušky hned dvěma způsoby. Přináší inspiraci z mola a zároveň (kolikrát i lepší) outfity v podobě street style. Osobně jsem vždycky ze všeho nejvíc měla raději Street Style. Na těchto outfitech totiž vidíte, že se skutečně dají nosit v tomto životě. (Pokud se zrovna nedíváte na na Annu Del Russo.)
Tak či onak Fashion Week pro mne vždycky byl událostí roku. V přípravách předčil snad téměř všechno a odměnou mi bylo větší sebevědomí, chvilkový pocit, že jsem něco víc než člověk a příval čerstvé inspirace, kterou jsem měla v plánu co nejrychleji zrealizovat.

Ach bože, jak já byla hloupoučká...
Tento rok mnou lomcuje ta druhá (nechci říci stinná, preferuji výraz skeptičtější) stránka osobnosti. Zkrátka pravý opak všeho. Začala jsem být alergická na slovo móda. Ne, módu ještě jakž takž snesu, ale na místě bych střílela za české "fešn".
Ano, zní to celkem jako paradox, jelikož jsem vždycky viděla svou budoucnost právě v tomto průmyslu.

Problém je, že opět vidím věci jinak než si je vysvětlují ostatní. 

Pro mne je móda, kterou miluji, jako můj blog. Něco, co dost nahlas prozradí ostatním, co mám na srdci, jak se cítím, jaká jsem a já přitom neřeknu ani slovo. Něco, díky čemu budu vyčnívat z řady (je sice pravda, že při mých 175 cm se mi to daří pouhými podpatky). Zkrátka opět způsob vyjádření sama sebe, po čem toužím odmalička a snad budu toužit do smrti.

Ale když jsem se dívala na ty lidi v superúžasných kouscích, viděla jsem jen lidi bez tváře. Mohli být skutečně šťastní, když nosili to, co jim všichni říkali, aby nosili?
"Tohle je z poslední kolekce!" Co? Děláte si ze mě legraci? Všechno z poslední kolekce je nejlepší, že? Je snad chyba, že si myslím, že móda by měla být především styl, který nepodléhá času? Nosit něco, na co ostatní nemají odvahu a vypadat v tom dobře. To jenom ovce potřebují lidi, kteří by jim říkali, co nosit.
Všichni jsou posedlí oblékáním se, jako všichni ostatní. A dokud tomu tak bude, odmítám opěvovat vaši "fešn".

Můžu se zdát povrchní, když popírám něco, o čem jsem ještě nedávno psala. (I když jsem k tomu vždy výmluvně připsala "inspirace". ) Ale divíte se mi, když ten článek byl v závěru jeden z nejčtenějších? To se ode mne jako od blogerky očekává. Tak to má být. Co si vůbec troufám napsat článek, jako tenhle a drze kliknout na oranžové tlačítko "publikovat"?!

Každé malé dítě si od určitého věku postaví hlavu proti tomu, co mu nutí jeho rodiče, aby si vzalo na sebe. Kdy si tu hlavu postavíme i my? Kdy pro nás móda přestane být diktátorem a stane se přítelem?

Že prý Liebster award.

Abych řekla pravdu, tohle je moje poprvé. Vždycky jsem tak nějak přecházela věci jako "tagy" a různé "řetězáky". U projektů na x dní jsem nikdy nevydržela. 

Ale tohle je nenáročné a navíc, když mne nominovala Vendy, cítila bych se provinile, kdybych to ignorovala. Díky ti.

1. Co pro tebe znamená tvůj blog?

Blog je pro mne další ventilací myšlenek plus navíc mám díky němu pocit, že jsem součástí něčeho. Mám koníček, mám svůj malinkatý kus internetu a malilinkatou komunitu. Navíc díky němu mohu říct něco, co kdybych říkala někde během rozhovoru, nikdo by nevnímal, takhle si to polovina čtenářů přečte a možná se i zamyslí nad slovy, které se jim hemží před očima. A o tom to je.

2. Přijde ti Liebster award jako zajímavý projekt?

Určitě. Je to takový dobrý skutek, při němž se neznámé blogerky seznámí. A navíc hned mají o čem napsat článek. Zní to skvěle. 

3. Které jsou tvoje 3 nejoblíbenější bloggerky?

Jenom tři? Asi takhle, jakmile je někdo schopný číst, co píšu a porozumět mi, je pro mne hned mezi top blogerkama a v tom případě se nemůžu ani splést ve čtení jejich blogu. 

Ale dost těch politických kliček. Mám-li vám doporučit vážně kvalitní čtení (což je celkem riskantní, jelikož se vy můžete přesunout od mého ubohého blogu na vyšší level) určitě bych zmínila:  Růžovou pandu, Wendy, Chérie a dovolte mi čtvrtou Kirsten Axe. O dvou mohu i osobně říci, že jsou skvělé a další dvě bych strašně ráda poznala.

4. Co se musí o prázdninách dít, aby sis je perfektně užila?

Na to mám dva příklady. Dva proto, aby se ten jeden neomrzel a vše bylo v rovnováze.

Hudba+přátele+úlety+zábava

hudba+samota+tužka+papír

5. Zkoušela jsi někdy nějaký výrobek od Biodermy? Jestli ano, jak jsi s tím byla spokojená?

Zkoušela jsem BB krém, deodorant, denní i noční krém a opalovací krém. Žel nebo díky bohu nejsem Blogerkou Biodermy tudíž mi nikdo neřekl, co mám napsat a tím jsem uvedena do rozpaků. Takže tedy upřímně. Reklamu má dokonalou díky blogerkám a celému blogovému světu. Kdo by tady Biodermu neznal, že? Ale nevím proč, buď to neumím správně používat, ale jako nějaký extra veliký zázrak to nepovažuju. Je to čistě můj pomatený názor. Líbí se mi, jak jejich produkty krásně voní, to ano.

6. Jaké jsou tvoje cíle pro příštích 30 dní?

Přežít. A neskončit ve vězení za brutální pobodání stupidních lidí propiskou nebo na psychiatrii, kdyby náhodou někdo přišel na to, co se mi honí hlavou.

7. Co bys na sobě chtěla změnit?

Po letech, kdy jsem se snažila se měnit a přizpůsobovat tak, že ani nevím, jaká jsem doopravdy a spíše si myslím, že jsem to, co být chci, je pro mě těžké vymyslet, co na sobě chci změnit. A netroufám si se měnit, do dalšího cizího člověka, když si teprve zvykám na tohohle.

8. Sleduješ nějaké seriály? Jestli ano, jaké?

Seriály sleduju. Ačkoli většinou nepravidelně, ale i tak American Horror Story, Pretty Little Liars (ahoj všichni ostatní), Carrie Diaries (opět jako všichni), Simpsonovi se také počítají?  a Skins.

9. Čeho ve svém životě nejvíc ceníš?

Toho, že jsem tam, kde jsem. A nejsem tam, kde bych být mohla a kde někteří jsou.

10. Jaká je tvoje momentální nálada? A proč?

Přemýšlím jak moc osobně chci tu otázku vzít. Mám lhát a napsat, co všichni očekávají, že řeknu nebo být upřímná a říct, co si všichni tajně přejí, abych řekla. Mám se fajn. Skvěle. Ale jsem si jistá, že bez té táhnoucí se ponorky v mé hlavě a krvavému souboji démonů uvnitř mě bych se měla o něco líp.

Uchlastali se, ufetovali, zabili nebo byli zabiti

Sedím v tramvaji a jako každý druhý civím nepřítomně před sebe. Pak se zaměřuji na lidi ve snaze udržet své oči otevřené a neusnout. Mou pozornost upoutává dívka při těle, která si s důležitým výrazem hrála s mobilem. A co víc, zatímco já se pařila v tílku ona měla zimní bundu.
Mé ego má sklony k okamžitému vzrůstu  do obřích rozměrů, pokud je v blízkosti někdo jako ona. Tak nějak mě baví, když se v mé přítomnosti lidé, kteří mi nesedí, cítí  nepohodlně. Najednou mi v hlavě probleskla ale myšlenka, že možná pod těma rukávama má co schovávat. Třeba nahromaděnou bolest, kterou ji způsobují lidé, jako já.
Tady vidíte paradox mé rozdvojené osobnosti. Jednou možná do toho blázince dojdu dobrovolně.

Nechci psát článek ve kterém bych soudila lidi za to, že soudí lidi, protože soudit lidi je špatné.

Zaprvé, nedává to smysl.
Zadruhé, píší to blogerky, o kterých si myslím své (ačkoli jsem si tím také prošla a možná právě proto).
Zatřetí, protože sama jsem se nikdy neřezala. Snad jen jednou, když to bylo cool (smích) a ani jsem se skutečně neřízla.
A na závěr, protože si myslím, že se to ode mně ani neočekává. Je to slabost litovat slabších a "rozumět" jim.

Dnes jsem měla první hodinu managementu. Jaký je takový manager, který je podle měřítek společnosti považován za relativně úspěšného člověka?
Máme jakési čtyři druhy uvažování (prý). Racionální, obrazné, emoční a fantazijní. Správný, úspěšný manažer má uvažovat racionálně a mít dost fantazie a obrazotvornosti, ale prokrista žádný emoce.
A teď tu máme nešťastného umělce. Co si chudák píše svoje básničky a maluje obrázky. ty nejlepší díla dle mého vychází z těch nejsilnějších emocí. Láska, nenávist, strach, vztek. Takže si to vezměme. Fantazie, obrazotvornost, emoce. Zhoubná kombinace. Ano, můžete namítnout, že muzikanti jsou také umělci. Když si vezmeme tedy spíše ty starší. Současná hudební scéna již totiž pojem muzikant nezná, tam jsou jenom zpívající ikony. Ale ano, muzikanti mají peněz kolikrát více než takový manažer, když se prosadí. Ale o penězích to asi taky nebude. Vezměte si, jak většina skončila? Uchlastali se, ufetovali, zabili se a nebo je někdo zabil.
Emoce jsou slabost, která nás činí nedokonalými.

Jděte si tvrdě za svým. Bez emocí.
Milujte. Bez emocí.
Radujte se. Bez emocí.
A pak třeba budete šťastní.