Mezi právníkama

Poslední rok na střední bych shrnula jako ten nejdepresivnější.
1. Vsichni mluvi o zodpovědnosti
2. Všichni mluví o budoucnosti
3. Výše uvedená slova neznám
4. Zjišťuju, že nevím, jak funguje život

Tak jako tak z popudu udělat alespoň něco. Nějaký gesto. A taky za důrazného doporučení své cťené paní maminky, jsem se přihlásila na kurz příprav na práva.
Ha.
PJ právník.
Dřív aby nastolili jednorožci svou krutovládu nad zemí.

Kurzy znamenaly každou druhou sobotu být od 9:30 v Holešovické základní škole.
Pro mě to znamenalo opouštět své přátele za pátečních společných večerů už o půlnoci, aby jim pak mohla nastat pořádná zábava. Beze mě.

Jakoby snad ještě omámená výpary z noci, připitoměle čekám na metro a snažím se únavou nepadnout dolů na koleje. Když metro přijíždí, vybírám si do kterého vagónu nastoupím a vyhrává to ten, kde se o dveře opírá zatraceně pěknej týpek.
Stoupnu si na praxí ověřenou vzdálenost, která mi zaručí bezpečně si ho prohlížet. Černé lakýrky do kterých vedou černé kalhoty s koženým páskem a šedý svetr s nedbale rozepnutým tmavě modrým pláštěm. Černé vlasy hozené na Elvise a v ruce knížka "logického a kritického myšlení" kterou jsou shodou okolností měla nacpanou v kabelce.
Jeli jsme spolu až na Vltavskou, kdy jsem vyběhla z metra dřív než on, aby to nevypadalo, že ho sleduju. Ano, občas bych si pogratulovala za svoje uvažovací schopnosti.
Pak jsem ještě chodila po Holešovicích, abych nebyla před tou školou příliš brzo.
Když tam nakonec dorazím, na místě už je hlouček lidí a všichni se ohromně baví...o něčem. Ja stojím schovaná za rohem neodvažujíce se zapojit.
Jdeme do třídy a ja následuju dva, co tam stáli. "Můžu si sednout s váma?"
Chtěla jsem být okouzlující.
Chtěla jsem být sebevědomá.
Chtěla jsem ukázat, že jsem tam kde mám být.
Ale měla jsem kašel a sucho v krku.
Vykašlala jsem na ně pouze "můžu s váma?"
Pochopili a nakonec jsme byli kamarádi. I když mi uniklo, jak se jmenují.
Najednou začali přicházet.
Budoucí právníci jako vystříhaný z časopisu.
Ten můj z metra, další co byl přesně jako typ pana Darsleyho z Pýchy a předsudku a další co by mohl z fleku dělat modela.
V této chvíli jsem i začala zvažovat možnost, že se na ty práva skutečně přihlásím.
Přešlo mě to když měla nastat přestávka na oběd.
Nejen že už jsme ji o hodinu přetáhli a budoucím právníkům to evidentně ani nevadilo, ale jakmile nastala, všichni si vytáhli saláty, vody, džusy, musli, rýžový chleby a jiné pro mě na pohled nevábné pokrmy a začali se tim cpát.
Já si vyndala sušenky a Pepsi v plechovce.
Jakmile jsem si v zadní lavici otevřela plechovku a po celé místnosti byl slyšet ten zvuk, všechny pohledy v tu chvíli zůstali vyset na mě.
Čistá závist.
Určitě jo.

Na další sobotu jsme si měli vzít přezůvky. Vzala jsem si s domova svoje růžové papuče s Snoopym.
Pan Darsley mi je pochválil.
Taky mi tam přijel T a přivezl mi tam pizzu.
Nejen, že jsem si odvážila přivést si na oběd společnost, ale celou tu dobu tam byla cítit pizza.

Moje poslední návštěva byla zpečetěna sražením pana Darsleyho k zemi dveřma.

Ale něco jsem si z toho odnesla:
1. Nemusíš zapadnout všude
2. Když se někdo nechá ošidit o oběd, má problém
3. A nebo má k obědu hnusný zdravý a dietní jídlo.
4. Právníci jsou pěkný, ale maj jeden problém- jsou to právníci
5. Ze mě právník nebude