Kdo se hrne do svatby

"On ti vážně napsal, že 10/10 dostane holka co si jí vezme?" Divila se JK



"Jo. Ale tak to je pochopitelný. Pořád mi naznačuje, že jsem se k němu chovala špatně."

"To jo ale víš, co já nechápu? Že kluci na to myslí víc než holky v poslední době. Zní to spíš jakoby to řekla holka."





JK měla pravdu. V poslední době.

Bavíme se tu o klukovi se kterým jsem měla roční aférku. Byl to fotbalista, co hrál za známý pražský klub a byl to kluk, co si od toho sliboval víc než to bylo a já necítila potřebu mu to vysvětlovat. Bral mě na večeře a obědy do luxusních restaurací v Praze a mě to vyhovovalo. Až po necelém roce jsem se s ním sešla, abych mu vysvětlila, že to není vztah.

Byl uraženej.

Samozřejmě, že byl.

Vnímal to jako využívání.

Já to vnímala jako obchod.

Tak jako tak to ale bylo špatný.





Jednou jsme byli na večeři spolu s jeho spoluhráči. Slavil se úspěšný konec sezóny. Všichni tam měli manželky, snoubenky nebo přítelkyně. On tam měl mě. Snoubenky ukazovaly svoje krásné prsteny, přítelkyně byly okouzlující, manželky byly jak královny a já jsem tam měla jídlo. Najednou jeden manželský pár, co seděl vedle nás začal ukazovat fotky své narozené dcery. Rozhodla jsem se, že nejlepší taktika bude všechno ignorovat a být milá. V tom se ke mě můj fotbalista naklonil a pošeptal mi: "Taky by jsi chtěla?"

Místo jakékoliv reakce jsem dopila svoje víno.

A i to další.

A další.

Po třetí skleničce za stále neutichající debatě o perfektním manželském životě a miminku jsem se zeptala čerstvého otce "A kolik ti je?"

"Pětadvacet"

"A to jste do toho šli dobrovolně nebo to byl omyl?"

Celý stůl zmlkl a všechny pohledy si mě začaly zkoumavě prohlížet. Pak někdo vydal zvuk připomínající nucený smích a téma se změnilo.

Dopili jsme a odešli.

"Ty nechceš děti?" Ptal se mě cestou fotbalista.

"Je mi 18. Já nevím ani jakou chci zítra snídani."

Tím jsme to uzavřeli a víc se o tom nebavili.





Zdá se mi to nebo se v dnešní době role skutečně obrátily? Holky tvrdí, že děti nechtěj a chtěj být nezávislými ženami. Musí to muži vyvažovat?

Když si vybavím všechny ty nadšené fotbalisty a jejich paničky je mi nějak všelijak.

Ty holky byly šťastný.

Představte si luxusní kabelky a prsten s diamantem na ruce.

A stejně to všechno bylo až moc dokonalý. Moc zlatý. Přeplácaný a kýčovitý. Holce s malou dcerou bylo dvacet. To mě bude za rok. A vidím se stále v zakouřenym baru po boku svých kamarádů. A stejně tak i moje kamarádky. Jsme asi divná sorta, ale pro nás je to nepředstavitelné.





"Já jsem v pohodě, ale chci vidět budoucnost. Mít plán. Budu úplně šťastnej až to bude tak, jak má. Až budu mít zázemí, ženu a děti. Ale samozřejmě až budu vědět, že budu schopný je uživit. " Říká kamarád S.





Asi nic není jinak. Všechno je jak má být. Budeme-li generalizovat, tak muži mají stále stejný představy. V továrním nastavení mají svoje představy o živiteli rodiny. Jakmile vědí, že si to můžou dovolit, chtěj rodinu. Chtěj ženu a děti. Chtěj se usadit. Kdežto my se s příchodem nového století změnily. Jsme to my, kdo si vybojoval volební právo a kdo chce ukázat, že jsme stejně tak schopné jako muži. Chceme se jim vyrovnat. Bojíme se zahodit nás život za čtyři stěny a jedno dítě, protože teď je nám fajn.





Zadaným lidem zdar!

Nazdar!