Chemická rekce s poetickým jménem láska

Aneb monolog mé kamarádky o lásce, když jí v žilách proudila pořádná dávka kofeinu.


"Už to mám ujasněný! Jen je tu víc možností a nevím, kterou aplikovat." oznamuje mi právě ta kamarádka, která se doposud vysmívala věcem jako je 'láska' a 'emoce'. Ale co to bylo za moudrého, starého pána, který řekl, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné?

"Nejjednodušší by bylo nechat tomu volnej průběh a nemyslet do budoucna, ale tahle maličkost by mi mohla ovlivnit život, takže mě to stresuje mnohem víc.

Takže zaprvé, vím co chce a pomocí předstírání nebo kompletní změnou bych byla schopna ho na 100% mít, ale na tuhle variantu kašlu, falešná býti nechci.

Nebo za druhé bych to na něj vybalila a řekla, že chci vědět, co tohle všechno má znamenat a že když o mě nestojí, tak ať si ty kecy odpustí.


Třetí možnost je, že bych mu řekla, jak o něj nemám zájem a že je snad dost chytrej na to, aby to věděl sám a se vším přestal a že budeme jen kamarádi.
Za čtvrté bych mohla čekat a naznačovat, dokud by to na férovku nevybalil on první, protože on tyhle věci nedělá a nechala bych ho dusit jako on mě, ale dýl a dýl než by mi něco řekl, nebo se zbláznil.
A nebo bych mu proste řekla, že ho miluju a všechno co dělá mi šíleně ubližuje, tak ať si v hlavě srovná, co vlastně chce a že nikdy nebudu na 100% podle jeho představ, ale že v určitých věcech, který mi přijdou vhodné bych se změnit mohla, například uklízení.
Sakra, klesla jsem na úroveň 13-ti letý puberťačky, je mi ze mě špatně. Mimochodem jednou jsem četla, že za to z části můžou feromony, který vypouští mozek a jsou obsažený hodně v čokoládě a taky hrášku...

Avšak tato reakce v mém věku je naprosto normální.
I když sem doufala, že sem po předcích zdědila kvalitnější DNA.
Asi bych se prostě neměla rozmnožovat, když je moje DNA tak nekvalitní a stejně děti ráda nemám.

Teď zas myslím jak nějakej magor.

Nojo, ono stačí se podívat na naivitu a dobrosrdečnost mámy za něj může ona.
I když bych měla dědit spíš po prarodičích a pokud vim, tak z nich nikdo nebyl ''beznadějný romantik'' ...fuj už jen když to slyším je mi špatně.

Když si to vezmu z jiný stránky, tak vztah s ním by pro mě ani moc dobrej nebyl.

Můžu napsat knížku, nazvala bych jí: 'Pokud máte alespoň trochu inteligence a víte, že máte nekvalitní DNA, nehledejte si partnera, i když vám to občas přijde nutné.'


Bože, proč si někoho hledám? Vždyť jsem sama silná a nepotřebuju někoho, kdo by mě 'vysvobodil'
Většina holek si hledá namakance, proč já kluky s vrásnitejma mozkama? Fakt je se mnou něco od základu špatně

Jo a teď si tu vylévám svoje myšlenkový pochody.
Úplně všechny.
Zítra si vzpomenu a jen- lol jak jsem mohla říct něco tak blbýho?!

Ne, vím co udělám, začnu znova, všechny ty citáty, senilní písničky o lásce a zlomenym srdci smažu mám pocit, že to má na mě taky značný vliv.
A omezím čokoládu a hrášek.
Od zítra budu zas jen jeho kamarádka.
Už o něm nebudu mluvit ve smyslu 'miluju ho'. Nikoho si hledat nebudu."


A hádejte co, druhý den ho stejně miluje. Jaká láska dokáže být mrcha.