Hromádka vzpomínek

Už zmizela poslední věž a vyprchala vůně řeky, jen vítr šeptal tiché běž...

Sedím v taxíku a pozoruju, jak se mi moje realita zužuje a míří jedním směrem. Za zády mi mizí můj svět, moje Praha.

Najednou sedím na letišti a čekám. V Praze a přesto se cítím, že na území nikoho. V poslední době jsem byla na letišti víckrát než bych chtěla. To je tak když se zamilujete do cizince. 

Jak letadlo nabírá výšku, zpřetrhávají se moje poslední kotvy s realitou tam dole. 

Stále kupředu.

V cizím městě je to vždycky divný. Člověk běhá s mapou a hledá názvy ulic. Rád by nadával na svět kolem, protože ho tlačej nový boty a protože už tu bloudí dobrou půlhodinu a nemá nejmenší páru, kde je, ale nemůže. Nemůže si zanadávat na jedinýho blbýho kolemjdoucího kolem, protože všichni jsou nesnesitelně milí a usměvavý. 

Bydlení je zvláštní kapitola sama pro sebe. Je divný nastěhovat se k někomu domu a "chovat se jako doma". Stojím před rezidenčním barákem a čekám. Čekám až vyjde vysokej, blonďatej brit a pomohl mi s kufrem dovnitř. Ukázal mi pokoj a řekl "Udělej si pohodlí, jako doma." Jakmile se za ním zavřeli dveře, sedla jsem si na kufr a nevěděla, co dělat. 

Tak jsem udělala selfie, protože zrcadlo přes celou zeď by byl hřích nevyužít, žejo. 

Později ten večer jsem si šla do kuchyně udělat čaj. V kuchyni na mě hledí pár vyděšených očí. Parlez-vous francais? 

A tak jdu zpět do pokoje s nadšením. Když se člověk, jako já dostane do baráku se dvouma pěknejma týpkama, je to ráj.

Srandovní příhoda se stala hned den na to, kdy se ráj měl proměnit spíše v noční můru. Víte, není nic horšího než když se něco pokazí hned první den. Nedej bože, když něco pokazíte vy první den. 

Ráno jdu bezmyšlenkovitě do koupelny se sluchátkama v uších samosebou. To je pak jasný, že neuslyším, že běží sprcha. A když se někdo neni schopnej zamknout v koupelně, tak je jasný, že se mu to jednou může vymstít. Probuzení v tom stylu, že vyruším pana domácího ve sprše bude patřit k těm nejhorším.

A samozřejmě jelikož si musím všechno komplikovat, tak po tomto incidentu jsem odmítala za panem domácím ještě jít pro klíče od baráku. Proč jít dveřma, když můžete jít miniaturním záchodovým okýnkem? 

O Praze se široko-daleko i v nedalekém království traduje, že je to město plné parties. Ano. Nepopírám. Alespoň nám bary nezavíraj v půlnoci a může se kouřit i vevnitř. Co se očekává od dvou pražáků v pátek večer? Party. 

První bar byl tragickej. Po kamarádovi jela jedna hubená a její tlustá kamarádka mě děsila k smrti tím, že mi neustále brala vlasy a opakovala jak se jí líbím. Po dvou pivech, jsme usoudili, že je čas jít. Výběr dalšího baru měl být naslepo. Vybíral kamarád. Vejdem tam. Pěkný místo. U baru na mě kouká nějakej týpek. Usměje se. Usměju se taky. Kejvne. Kejvnu taky. Přišel a sednul si vedle mě, jeho kamarád si sednul vedle mýho kamaráda. 

"Páni tohle je moje poprvý v gejbaru, co vaše?"

... jo. Gej bar. Podívám se na kamaráda, co se neustále marně pokoušel odtáhnout se od jeho společníka. 

"Hej, jakmile odejdete, pak budete muset znovu zaplatit vstup."

Třetí bar byl ten největší. Ten, kam jsem chtěla jít už od začátku. Dvoupatrovej klub, plnej strašně cool lidí. Zbytek noci se nějak ztratil na dně sklenky.

Pracovala jsem v Indický restauraci. A jestli jsem si myslela, že tady zhubnu, tak jsem přibrala. Dělat s ředitelem má jednu výhodu. Kuchaři si vás předcházej. Navíc jsem dostávala lekce o tom, co to Indický jídlo vlastně je. Chvílema jsem uvažovala nejsem-li na gurmánskym zájezdu. Ředitel byl něuvěřitelně hodnej člověk. Jestli na někoho budu vzpomínat, tak na něj. Každý den mi přinesl kafe z Costy, koupil svačinu a oběd mi uvařili v restauraci. A tak jsem jedla. A jedla jsem dvě porce, tři porce a když jsem myslela, že už jíst nemůžu, jedla jsem znova.

Nemám ráda takový ty turistický přímořský oblasti v Řecku, Itálii nebo nedej bože Chorvatsku. Nejsem ten typ, co by ho bavilo předvádět se na pláži, korzovat podél moře. Vždyť já se i nerada opaluju, nehledě na to, že mi to ani nejde. Ale pak jsou pláže, kam moc lidí nechodí. Kde se do moře choděj koupat jen blázni. Kde vás nesejme dítě obřím nafukovacím balónem. 

Jsou pláže, kde si proště sedněte, omotáte se šálou, a posloucháte vlny. Vidíte jak zapadá slunce a vidíte měsíc. 

Pak taky vidíte, že je deset večer a že už vám zadek asi definitivně přimrznul k zemi, ale je to pořád pěkný.

Pěkný šmejdi jsou kočky. Jsem milovník všech zvířat, ale na kočkách je něco, co mě rozčiluje. Jsou to zvířata neustále vyžadující pozornost. Člověk přijde, už to na něj mňouká, pronásleduje, motá se pod nohama a neustále se cpe před obličej. Nedbaje toho, že zrovna malujete, stoupne si to přímo na vaše dílo a začne příst. Máte-li v ruce mobil a v uších sluchátka, brzy budete mít i kočku zamotanou do sluchátek a vašeho mobilu. 

A tyhle šmejdi si určili mě jako svojí oběť. Nemám šanci se kamkoli hnout aniž bych je měla v zádech. Jedna mi dělala společnost i v koupelně. Zavřené dveře pro ně znamenaj mňoukací maraton. Souboj oni nebo moje vůle. A tak jsem rezignovala. Stala jsem se kočičí paní. 

Teď sedím na posteli, kočka usnula těsně za mými zády a já se neodvažuju ani pohnout, a tak ťukám do klávesnice to, co mi zbejvá ze vzpomínek. Snažím se všechno si sbalit do hromádek. Hromádka vzpomínek a hromádka oblečení. 

Jenom s tím je trochu problém. Nejsem schopná narvat to všechno do toho kufru. Mám na to ještě den. Ale kufr se mi zatím vysmívá svým rozšklebeným otevřeným víkem.